Babí léto a podzim v Hostivaři

Srpen až prosinec 2018

Jsem BABIČKOU !!!

Rázem se mé procházky zpestřily, a to jak o vybavení, tak o region. Kolo už pro mě není, ale kočárek s prvorozenou, úžasnou, jedinečnou vnučkou Viktorií zvládám. Trajdám si s radostí po Hostivaři. Vracím se na místa, která jsem již s kočárem prochodila křížem krážem před xxx-léty. Tehdy jsem také koukala na spokojeně spící robátko, tenkrát to byla ale moje malinká dcera a já byla máma. No nic, léta běží, ale co s nimi, jen ať si běží, vždyť je mi s nimi tak krásně.

Babí léto bylo letos přenádherné, dlouho jsem se mohla těšit z dlouhých prosluněných procházek. Chvilky odpočinku s posezením na lavičce v hostivařském lesoparku jsem si dopřávala ráda. Malá blaženě spala, babi se kochala a rozjímala a někdy i háčkovala a opakovaně si hrdě říkala, "Viki, to nám to spolu sluší, co ?"

Procházky v ulicích kolem Hostivařské pekárny. 

Pekárna je již bohužel mimo provoz, ale budovy včetně prodejny zůstaly. Co však chybí, to je ta vůně čerstvého pečiva linoucí se celým okolím. Vilky v ulicích Daliborová, Zemské právo, Stavovská ale zkrásněly. Hluk od rušné Švehlové ulice sem nedosáhne, pro procházky s novorozenětem je prostředí ideální. V Miranově ulici bývávalo malé hříšťátko, sice neudržované, poměrně  zarostlé, ale pro nás matky z paneláku bylo častým útočištěm, byla tu stará prolézačka, miniaturní ohrazené cosi jako pískohlínoviště a i lavičku jsme tu měly. Teď však je vše z toho už bohužel nadobro pryč, škoda. 

Hostivařská pekárna                                                                   Ulice Daliborová  - vilky a "mé" posezení pod vistárii

Ulice Miranová                                                                                Hříšťátko už tu žel není                                               Ulice U Hostivařského nádraží

Procházky v Hostivařském lesoparku

Odjakživa mám hostivařský lesopark rozdělen na "horní" a "dolní". Horní je ten od ulice Hornoměcholupské, dolní zase od Hostivaře, od Botiče. Přesně vím, jak dlouho mi může procházka trvat, kde je to víc do kopečka, kde je více stínu a kde více sluníčka. Kudy chodívá více lidí a kde je naprostý klid. Cesta k oáze zeleně a klidu vede ale vždy přes rušnou křižovatku na "Maraťáku" (nyní ul. Hostivařská). Snažím se ji přefrčet na jedny zelené semafory, musím však nasadit tempo dvacítky:). A zase ty vzpomínky, "Jak jen jsem to zvládala s jedním dítětem v kočárku a s druhým na dětském kole, to tedy netuším, navíc provoz byl snad trojnásobně hustší, včetně kolony tiráků." 

V "horním"  lesoparku

Hornoměcholupskou ulici opouštím před základní školou, uhýbám do ul. Kunické a hned vidím změnu. V areálu školního hřiště je nově postavena mateřská (sportovní) škola. Kunickou zdobí nový chodník se zámkovou dlažbou a nový asfaltový povrch. To se to panečku lehce jede. Letmým pohledem kontroluji domek paní Bohdalové, vše je při starém, jen je více schován do zeleně. No a pak už mě čekají jen a jen parkové cestičky a stezky.

 Kunická ulice a vstup do lesoparku

V horním lesoparku

A jezdím si a jezdím .... a listí zlátne a červená a pak už i padá a padá ... a stromy jsou holé ...

V "dolním" lesoparku

Procházka v dolním lesoparku vede podél Botiče k Hostivařské přehradě. Nechci-li šplhat vzhůru a přejít do horního lesoparku (to věru s kočárkem už ani náhodou), mám vlastně na vybranou jen jedinou stezku, podél vodní plochy. Příjemnější cestu si v parku snad už nelze přát. Slunce mezi řídnoucími stromy ještě hřeje, čistý vzduch a odpolední klid si jaksepatří vychutnávám. A těch laviček, co tu je ! Jak se brzké odpoledne přehoupne ke třetí hodině, návštěvníků přibývá. Potkávám procházející se budoucí maminky, maminky s dětmi v kočárku, s dětmi na kole, aktivní seniory v páru i jednotlivě (více žen než mužů), cyklisty, bežce. Materiálu by tu bylo pro sociální studii dostatek. Samotnou babičku s kočárkem jsem ale nezahlédla, a tak se mi hruď dme pýchou. 

Je první listopadový mrazivý den, kolem poledne se vyklubalo slunce a já hned popadla kočárek a nelenila, hupky do lesoparku k přehradě. Malou je potřeba přeci řádně venčit i v chladných dnech. A navíc, kdo ví, kdy se budeme moci  sluncem zase potěšit. U přehrady bylo opravdu krásně, tak se mi tam líbilo, že jsem došla až k molu. V některých stinných místech byla už hladina vody skelná, nástup zimy je neodvratný. Pozoruji labutě, jejich pohyb je tak majestátní. Zase se kochám, vše kolem mě dojímá a nejvíc ta moje malá, spokojená, hodná, zachumlaná kulička v kočárku.