Bretaň - Saint Malo

 

 

Bretaň - u  Golf de Saint Malo  

3. - 9.9.2017

1. den - Neděle 3.9.2017  -  Příjezd do Saint Malo, Avenue du Québec-Cote Mer

Venku leje jako z konve, od oceánu vane silný vítr  a nám nezbývá, než se rychle rozloučit se svými milými hostiteli v Plozévetu, naložit zavazadla, zamávat a pak už jen koukat na cestu skrz vodou zalévaná skla. Připadáme si jako na myčce, jen mycí kartáče jsou nahrazeny stěrači. Před námi je zhruba 250 km jízdy do Saint Mala a na jejím začátku samozřejmě doufáme, že celé ty tři hodiny nestrávíme "na myčce".

Na silnici nás tíží samota, kdopak by v nedělním ranním lijáku jezdil, že? Míjíme jen pár podobných pomatenců, kteří se vydali na cestu v takovém nečase stejně jako my. Déšť neustává a Saint Malo nás vítá ve stejném duchu jako se s námi loučil Plozévet. Našli jsme ulici i dům, který se měl stát na pár dní našim přechodným domovem. Óóó ... to koukám, v jaké honosné ulici Avenue Québec jsme si pobyt zabukovali.
Zvoníme dle instrukcí z booking.comu dole na zvonek. Nic, ticho. Adresu pro jistotu kontrolujeme, ne ne - nespletli jsme se. Dobrá, počkáme tedy, jak jinak - v autě (leje), na špacír není zrovna chuť, byť pobřežní promenáda lemována luxusem je co by kamenem dohodil. Po více než půlhodině čekání se odvažujeme telefonovat. Asi jsme byli trochu nervozní ze vzniklé situace, neboť při prvním vytáčení jsme zapomněli přidat francouzskou předvolbu a neznaje francouzsky frázi "toto číslo neexistuje" jsme odtušili, že je to jen záznamník a nahlásili jsme "plechovce" náš příjezd. Když se však znovu nic nedělo, docvaklo nám, že neumíme telefonovat a vřele jsme se sami sobě zasmáli. Na druhý pokus už jsme byli úspěšní, nějaká žena nám anglicky sděluje, že se majitel brzo dostaví. A skutečně, na francouzské poměry se dostavil "tucvit", zaťukal nám na okno auta a já evidentně pookřála. I ta tři poschodí po úzkém dřevěném schodišti jsem vyhopkala jak srnka.  Pan Michael nám rychle ukázal apartmán, mluvil jen francouzsky, ale to nijak nevadilo.
Apartmán byl poměrně prostorný, francouzská okna byla situována na dvě strany - bezva, výhled do ulic luxusních okolních domů je impozantní i za deštivého počasí. Letmý pohled do ložnice však už tak impozantní nebyl. Postel "zdobily" deky různého druhu, stáří i dekoru.  Ručníky lovil pan majitel z  úložného prostoru z místnosti WC, zjevně si z hostů moc velkou hlavu nedělá. Vyinkasoval peníze za pobyt do pátku, předal nám klíče a odporoučel se.
Zhýčkaná čisťoučkými, útulnými bavorskými, tyrolskými pensiony a plozévetskou Villa Bleue jsem začala brblat a mé okouzlení z luxusní čtvrti prchalo tatam. Kuchyň je sice vybavena vším, co je na booking.com u apartmánu Cote Mer  avizováno, jenže všeho toho je zbytečně moc a vše je velmi opotřebované. Nádobí, hrnce a pánve budí dojem, že zde byly odloženy, jakmile jinde dosloužily.
Utěrky a ručníky velmi již seprané, ale naštěstí čisté. Gauč v kuchyni díky svému potahu taky neláká k odpočinku. Ach jo, byla jsem dost rozladěna. Dostalo se mi od mého optimistického manžela vysvětlení, že to má prostě takový domácí francouzský styl v duchu hesla volnost, rovnost a bratrství a ať přestanu brblat nebo mě příště vezme pod stan. Tak jsem přestala a chopila se raději zútulňování. Díky vlastním dekám a jednomu vlastnímu ložnímu povlečení se mi to jakžtakž podařilo. A byly tu funkční přímotopy, a to jsem v tomto chladném a vlhkém počasí docenila.

Cestování v dešti                                                    St. Malo-Avenue Quebéck                                                   Pohled z auta na vytoužený vchod do vily č. 20

Po peripetiích s ubytováním jsme se vydali po pěší promenádě do centra Saint Malo -  Intra Muros. Naštěstí už přestalo pršet, jenže evidentně nás léto opustilo včera v Plozévetu, a tak se mi má zimní kolekce oblečení velmi hodila. Promenádu podél oceánu jsme brzo vyměnili za ulici uvnitř zástavby, silný studený vítr se do nás pěkně opíral, a tak jsme vzali na milost chodník podél silnice Chaussée du Sillon.  Do historického centra nám to trvá jen necelou půlhodinu, takže za polohu dostává náš apartmán jedničku s hvězdičkou.

Promenáda k Intra Muros                                                   Přístaviště historických lodí                                                    Hradby opevnění  a Chateau de St. Malo

Ze všeho nejvíc jsme potřebovali něco teplého sníst. Jakmile jsme proto prošli vstupní bránou Porte Saint Vincent  na  Place Chateaubriand, kde jedna kavárna a restaurace střídá druhou, dlouho jsme se nerozmýšleli a usadili se ve vyhřívané a před větrem chráněné venkovní restauraci Café de L'Ouest. V teple a před talířem se skvostně upravenou rybou mé napětí a špatná nálada mizí, krásně se uvolňuji a vše negativní pouštím z hlavy pryč..

  Porte Saint Vincent                                                              V Café de L'Ouest                                        Můj talíř a na něm mňamka

Dobře  nasyceni a už i sluncem pozdraveni jsme se vraceli domů, nyní již celou dobu po promenádě. Nechce se věřit, jak se počasí dokáže změnit během dvou hodin. Pomalu se blíží příliv, vlny se brzo dotknou dřevěných kůlů a pobřežní hráze.

                                             
Esplanade St. Vincent                                                                   Fort National                                                                Úžina le Sillon

Nyní si vychutnávám architekturu, která je zde vskutku výjimečná. Co dům, to originál připomínající malý hrad, tady jedna věžička, a tu hned druhá a ještě třetí. Nic podobného jsme doposud nikde neviděli. Kontrast s venkovským rázem Finisteré je zřetelný.

                                                                             Domy, hotely, pensiony  podél promenády - jako na riviéře

Každý chce vklínit svůj dům na promenádu                                 Stověžičkové Saint Malo                                                Vila Printania s našim apartmánem         

Doma už jen dovybalím, předmyju si raději všechno nádobí po svém. Pod sprchou mě čeká  ještě překvapení, teče pouze vařící voda a otáčení termohlavicí nepomáhá.  Bylo tedy nutno odtočit cca 50 l obsahu bojleru a konečně se dalo sprchovat. Tento úspěšný postup jsme pak již praktikovali každý večer.  Sny této noci nebyly růžové, ale já vím, že si zvyknu a zítra to už bude o.k.

2. den - Pondělí 4.9.2017  -  Dinan

Probouzíme se do mlžného rána, ale oproti včerejšku je znatelně tepleji a i vítr ustal. Prostě taková prádelna. Na výlet je ještě brzo, a tak jdeme do blízkého  Carrefouru nakoupit něco k jídlu.  V kuchyni jsem se dokonce natolik zabydlela, že jsem pak uvařila rychlou svačinovou polévku (brambor, vejce a kys. smetana). Posilněni jsme vyrazili. Na dnešek manžel připravil návštěvu města Dinan. Výlety do měst nemusím, nadšením jsem zrovna neoplývala, ale na druhou stranu, v průvodci se píše, že je to jedno z nejlépe zachovalých měst středověku a manžel jej jistě nevybral náhodou. Cesta nám trvá jen půl hodiny, parkování bezproblémové, mlha již ustoupila, den kolem poledne se rozsvěcuje a avizované davy turistů nikde nevidím. Podmínky k procházce tedy ideální.

Z parkoviště na Place du Champ brzo vstupujeme do úzkých dlážděných ulic a  musím smeknout, město má své neopakovatelné kouzlo. Díky tomu, že skončily prázdniny, turistů je opravdu minimálně a jsou to spíše starší dvojice než organizované skupiny, což nám všem poskytuje volnost, klid a ticho a můžeme nerušeně obdivovat a objevovat zajímavá zákoutí. 

Socha Bertranda Du Guesclina                                                 Jedna z ulic k Intra Muros                                     V pozadí  věž orloje Tour de l'Horloge

Na věž s hodinami a cínovými zvony (bijou každou čtvrthodinu) Tour de l'Horloge, (Věž s orlojem -15. st.) je volný vstup a je možno Dinan shlédnout v celé své kráse. Zubem času je dnes již poněkud asymetrická. Jak už je našim zvykem, nehodláme se i nyní  o této  pravdě přesvědčit osobně, stačí nám dostat se několikrát denně do našeho apartmánu po 53 točivých schodech. To přece klidně vydá na jednu takovou věž :). Procházíme se dál spletí dlážděných ulic a náměstí. Ano, toto je nefalšovaný středověk. Hrázděný dům uhnízděn na pilířích jistě pamatuje své, zdá se jakoby vrávoral a přece se místní hudebník nezalekne a usadí se pod podloubí u Pharmacie des Arcades, aby procházejícím zahrál na specificky upravenou citeru, ze které se linou pěkné bretoňské melodie. Procházíme se středověkým jádrem kolem náměstí Place des Cordeliers a Place des Merciers. Ačkoli míjíme spousty obchůdků, kaváren a restaurací, dnes dovnitř nejdeme. Věnujeme se výhradně architektuře, je toho tady tolik k vidění, nechceme si tu středověkou nádheru ničím rozptylovat.

Na rohu ulic Rue de l'Horloge a Rue Haute Voie                          U Place des Merciers                                              Ulice Rue du Jerzual

Ono se řekne v průvodci, uvidíte nejlépe zachovalé středověké město v severní Francii. To si ale představujete, že uvidíte náměstí a k němu pár uliček. Že těch uliček však v tak malém městě bude  tolik a ještě k tomu tak dlouhých, tak to nás doslova ohromilo.

Dostáváme do malebných ulic Rue du Jerzual a Rue du Petit Fort, vzájemně oddělených hradební bránou Port du Jerzual a vedoucích poměrně prudce dolů k říčnímu přístavu. Tak tady se nám hodně líbí. Co dům, to skvost  a v něm galerie, řemeslnická dílna, ateliér nebo obchůdek, kolorit dotvářejí květiny a zeleň. Nemáme dojem, že by se toto vše uchovávalo uměle jen jako památka,  mnohé prvky naznačují, že lidé ve 21. st. zde žijí a pracují zcela normálně, udržují vše pro sebe a pro radost stejně tak jako jejich předkové ve století 15. a 16.

Port du Jerzual                                                                                                        Talentovaní umělci a řemeslnici vystavují a prodávají          

                          
                                                                                                V ulici Rue du Petit Fort                                                     

Takto pohodově jsme došli dolů až k řece Rance a  nasměrovali jsme se doleva k říčnímu přístavu Port de Rance. Usoudili jsme, že nastal čas, abychom dnešní  dosavadní dojmy poněkud vstřebali a posadili jsme se v jedné z četných venkovních restaurací na kafe. Sedíme, usrkáváme dobré kapučíno a náš pohled přitahuje  impozantní 250 m dlouhý žulový most Viaduc de Dinan s 10 oblouky. Spojuje staré město s novější čtvrtí Lanvallay. 

Říční přístav na řece Rance                                                          Přístaviště plachetnic                                               Pohled na Viaduc de Dinan

V ulicí Rue du Petit Fort a Rue du Jerzual se nám natolik líbilo, že jsme se rozhodli projít je ještě jednou, a to zezdola nahoru. Byli jsme zvědavi, zda jimi budeme okouzleni stejně tak, budeme-li funět do kopce. Překvapilo mě, že výstup nahoru nebyl tak namáhavý. Že by kouzlo uliček působilo i na mou fyzickou kondici ? Na konci ulice Rue du Jerzual jsme se dali doprava ulicí Rue de l'Ecole a došli k městským hradbám  (po Chemin de Ronde). Tady jsme už snad byli úplně sami, po turistech ani památky. Procházka s četnými panoramatickými výhledy byla uvolňující. Dinanské hradby dokázaly nejednou uchránit obyvatelé před ničivými útoky Angličanů.

                                                                                  Městské hradby v Dinanu

Na konci této miniprocházky jsme po Rue Comite de la Garaye přišli ke kostelu L' église Saint-Malo. Vešli jsme dovnitř a mě osobně velmi oslovily vitráže, je jich tam velké množství (pokud jsem dobře počítala, pak něco kolem 30-ti) a jsou obrovské. Barevné skleněné obrazy mají své příběhy z evangelia a i z historie. Dočetla jsem se, že stavba tohoto velkého gotického kostela trvala čtyři století (15.-19. st.), většina vitráží byla zhotovena ve století 19. a některé až ve století 20.

Opouštíme kostel a míříme do starého města. Turisty vystřídala středoškolská  mládež. Není divu, je první školní den a zřejmě mají někde u Place de Cordeliers slavnostní zahájení školního roku. Je velmi příjemné vidět spoustu mladých. Poslední dobou se pohybujeme stále mezi stejně šedivými hlavami jako jsme my. Ve tvářích mládeže čtu naději, zvídavost, očekávání i okukování, prostě bezstarostné mládí.
Naše kroky vedou dále přes náměstí Place des Merciers k Basilique Saint Sauveur a anglické zahradě Jardin Anglais. Zde se nacházíme opět ve velmi klidné zóně, v nevelkém parku.  Dovnitř basiliky jsme nešli, ani nevím proč, obdivovali jsme tento skvost architektury jen zvenčí, obkroužili jsme ji kolem dokola. Po obvodu stavby je možno spatřit nespočet strmých věžiček, které vytvářejí jakýsi obraz šípů mířících do nebe.
V Anglická zahradě, dříve známé jako Promenáda vévodkyně Anny, jsou vidět mezi stromy  původních druhů i exotické solitéry. Mou pozornost upoutává vysoká majestátní  Ginco Biloba, a to dokonce natolik, že jsem si zapomněla pořídit její fotku :)

 Je 1. školní den                                                                                         Basilika St, Sauveura a anglická zahrada

Na konci zahrady jsme odbočili  doprava a pokračujeme v procházce  podél hradeb. Nalevo se nám naskýtá panoramatický pohled dolů na řeku Rance a přístav. Napravo vidíme nějaké významné instituce, snad nemocnice a  kongresové centrum, ale jisti si nejsme. Je to příjemná chůze po pískem vysypané cestě  mezi hradbami, jsme zde naprosto sami, na jedné z laviček chvilku posedíme a nabereme dech pro další poznávání.

Pohled z dinanských hradeb na řeku Rance                                  Pěšina mezi hradbami                                                   Dům u ul. Rue du Général de Gaulle

Pěšina končí vyústěním do rušnější ulice Rue du Général de Gaulle, po které jdeme vstříc dalším hradbám a středověkému hradu ze 14. st Chateau de Dinan. Vysoký hrad, tvořený spojením dvou kulatých věží připomíná, jakou významnou strategickou roli zastával při obraně města Dinanu. Jistě by stálo navštívit i tento komplex, vyšplhat se až nahoru a rozhlédnout se do širokého kraje. My jsme ale usoudili, že pro dnešek bylo už památek dost a naše putování po nich jsme ukončili, jak se říká, v nejlepším. Pohled na krokoměr mě překvapil, jen tak jsme se procházeli a ono to bylo skoro 5,5 km.

Průmyslová a obchodní škola                                                     Opevnění a Hrad Dinan                                                Vstupní brána do Hradu Dinan

Pointe de la Varde

Vrátili jsme se do Saint Malo kolem čtvrté odpoledne, uvařila jsem rychle něco na zub, a sice již léty prověřené apartmanové menu - krůtí nudličky, omáčka z rajčat se smetanou a k tomu těstoviny. A vida,  jak mi to v té kuchyni u pana Michaela jde, olizovali jsme se až za ušima. Potom jsme si dopřáli zaslouženou siestu na gauči s knihou, resp. s kulisou francouštiny z  televize. 

Noc byla ještě daleko, počasí celkem slušné, tak jsme se šli projít po promenádě v Saint Malo, tentokrát opačným směrem, tj. k vesničce Le Minihic. Bylo před šestou, po široké pláži se procházejí ještě lidé, v moři se to hemží surfaři, ale vlny již oznamovaly blížící se příliv. Promenáda po chvíli skončila, taktéž i honosné výletní vily a rázem vše kolem bylo divočejší.  Vidíme naši známou červenobílou značku stezky GR34, chytli jsme se ji a jdeme a jdeme a jdeme až  jsme se octli na výběžku Pointe de la Varde

Stezka GR 34 směr Le Minihic v 17:40                                Racek  individualista                                               Pohled z Pointe de la Varde

Pro zpáteční cestu jsme si s ohledem na blížící se příliv zvolili raději chodník u silnice Bouleard du Président John Kennedy. Na promenádu jsme se vrátili cca na úrovni Plage de Rochebonne a co vidíme? Písečná pláž je fuč a mořské vlny se rozbíjejí o pobřežní valy, neuvěřitelné ! Za pouhou hodinu a půl je všechno jinak.

                                                                                                   v 19:00

 

 

3. den - Úterý  5.9.2017 - Normandie, Granwille a Mont St. Michel

Granwille - dopoledne

Dnes se vydáváme ze Saint Malo na trošku delší výlet, a sice na sever zátoky Mont Saint Michel,  do města Granwille, odpoledne a to už je Normandie. Čeká nás takových 100 km jízdy autem tam, takže se moc nezdržujeme a vyrážíme ráno hned v 9:00.

Co nás oslovilo v průvodci, že jsme si Granwille vybrali?  Prostá zvědavost - Jak asi vypadá město se 14 tis. obyvatel, že se mu říká "Monaco severu"? Staré město má být vtěsnáno stejně jako monacké knížectví na skalnatém výběžku nad mořem. No uvidíme.

Přijíždíme do města a parkujeme bez problému dole u přístavu v ulici Rue de Port a hned míříme po stejné ulicí mírně do kopce do historické části Haute Ville na výběžek Pointe du Roc, resp. Cap Lihou. Kromě hlavní cesty-silnice Voie du Cap Lihou sem vedou také upravené cestičky pro pěší, a právě ty jsme si  zvolili pro výstup na skalnatý výběžek my. 

                                       Pohledy na přístav v Granwille ráno při přílivu                                                                            Pointe du Roc - brána Atlantiku

A jsme nahoře. Maják nás nenechává na pochybách, že jsme na výběžku a pod námi je oceán. A že tento výběžek hrál v dějinách nezaměnitelnou strategickou polohu, to nám připomínají na každém kroku památníky, muniční bunkry a jejich pozůstatky. Světlo pro fotografování není moc dobré, fotky jsou proto takové tmavé, ponuré a smutné, což vlastně jen podtrhuje náladu těchto pietních míst.

Maják a vlevo muniční bunkr                                  Maják a válečné pozůstatky                                                        Pohled  do zátoky od jihozápadu

Za 2. sv. války bylo město obsazeno Němci a ti Point du Rac přeměnili na své opevnění a svou základnu s komandaturou a gestapem. Sami zde postavili několik bloků budov. Vše tu je strohé, mráz mi běhá po zádech nejen z důvodu  vějícího studeného větru.

 Blockhaus z 2. sv. války                                                               Pamětní desky                                                   Brána k Place du Parvis Notre-Dame

Opouštíme cíp výběžku a blížíme se do ulic starého města ke kostelu Église Notre-Dame du Cap Lihou. Chtěli jsme se podívat dovnitř, ale hned po otevření dveří jsme věděli, že bychom byli nevhodnými návštěvníky, zrovna se konala pohřební mše. Prohlížíme si náměstí u kostela, nahlížíme do přilehlých úzkých uliček a pak pokračujeme dlouhou ulicí Rue Notre-Dame.

Place du Parvis Notre-Dame                                              Detail farního kostela                                                 Pohled do úzké uličky starého města

Nelze si nevšimnout, jak jiná je architektura a styl zdejších domů.V průvodci se sice píše, že tady v horním městě si v 18. st. stavěli svá sídla loďaři a korzáři, ale zvenku nepůsobí nijak honosně. Naopak, budovy z tmavých žulových kamenů zdobí vždy jen bílá okna a okenice. Nevidím žádné kytky, vše působí zase stroze. Překvapilo mě, jak málo lidí jsme zde ve starém městě potkávali, nějak mi přišlo, jakoby se tady ani nebydlelo.

                                Žulové domy s bílými okenicemi ve starém městě Granwille u Rue Notre Dame

Na konci ulice Rue Notre Dame se dostáváme opět do zelenější zóny u Musea of Modern Art Richard Anacreon. Je odsud moc hezká vyhlídka. rozhlížíme se dolů, kde vidíme jako na dlani přístav i nové město. Na pěších zónách je hodně informačních tabulí, jenže většinou  ve francoužštině, to je pro nás velký handicap.A tak až doma zjistím, že jsme měli pokračovat po promenádě ještě dál, viděla bych rodný dům Christiana Diora a pěknou zahradu. Co se dá dělat, stříknu si tedy na předloktí svou oblíbenou voňavku Jadoré od Diora, které jsem už věrná asi tak 20 let. :) Ale stejně mě to mrzí, že jsem tam nebyla :(

                                                        Pohledy z vyhlídky u Musea of Moder Art Richarda Anacreona

Od vyhlídky sestupujeme níže po pěší stezce a odkrývá se nám pohled na širokou písčitou pláž Plage Casino. Jak se na slušné letovisko patří, nechybí ani malá Promenade du Plat Gousset s legračními bílými převlekacími kabinkami, ani luxusní hotel Des Beins, ani Casino ani rehabilitační centrum Le Normandy. Strohost domů je ta tam. Tady teprve vidím tu možnou asociaci s Monakem. Ale jen málou malinkou.

Našli jsme si kavárnu s výstižným názvem U Pirata. Musím se ale přiznat, že když jsem zjistila, že avizována wifi je opravdu funkční, využila jsem čas na stažení e-mailů a rychlý chat s rodinou (v bytě pana Michaela wifi nebyla - no uznejte, bez spojení od neděle !). Ani jsem si nevšimla a můj hrnek byl prázdný a manžel mě popohání, že je čas vyrazit na další štaci. No ale stáhnout foto našeho nového štěněte německého ovčáka jsem přece musela, že? Jééé ten je roztomilej! Hned po dovolené si pro něj pojedeme až ke Klatovům, poprvé se těším, že mi skončí dovolená :)

Plage Casino                                                                        Rehabilitační centrum Le Normandy                                   Odliv v zátoce Mont Saint Michel

Mont Saint Michel - odpoledne

Snad v každém průvodci či cestopise věnovaném severní Francii najdeme zmínku o Mont Saint Michel. Počkat, slovo "zmínka" je trochu málo, když vezmu fakt, že jej všichni autoři shodně  opěvují jako jedno z nejkouzelnějších a nejmagičtějších ve Francii a nevidět ho na vlastní oči, to je jako by jste spáchali ten největší turistický prohřešek. Chceme jej tedy samozřejmě vidět i my !!!

Přijíždíme od Granwille k ústí řeky Couesno po silnici D275 naprostou rovinou, kolem napravo i nalevo široké travnaté  louky. Nacházíme se na pomezí Normandie a Bretaně. S postupujícími kilometry se přibližujeme k moři a pomalu se nám odkrývá na horizontu pohled na siluetu známou z obrázku. Nejdříve vidíme jen  tečku mezi nebem a zemí, postupně už rozeznáváme siluetu známou z obrázků. Záhy se ocitáme ve štrůdlu dalších aut a všudepřítomné směrové tabule s nápisem "LE MONT S' MICHEL -> Toutes Directions  -> P " nás dovedou na placené parkoviště. Pokud by s tím měl návštěvník problém a chtěl by zaparkovat na jiném než k parkování vyhrazeném místě, pak je tu ještě jako pojistka závora, a to i s lidskou obsluhou :). 

Parkujeme a posléze míříme k vysněnému ostrovu. Přiznávám, má očekávání byla velká, možná až moc velká. Jak jsme se dostali na širokou a jedinou přístupovou cestu, vidíme spousty návštěvníků (se psy i bez nich, s dětmi v kočárcích  i bez nich, mladí i staří...) mířících  tam kam i my. Znepokojení v nás začalo sílit, když jsme spatřili, že spousta dalších turistů využívá  k přesunu na ostrov  autobus nebo koňský povoz. Bože, to je proud moderních poutníků !!!

Blížíme se k hrázi, která spojuje ostrov hory svatého Michaela s pevninou a začínáme rozlišovat opatství a kostel (nejvýše položené), taktéž za hradbami se rozprostírající samostatné městečko, ale i šňůru turistů v dáli, kteří se shromažďují před  zúžením, aby mohli vstoupit na ostrov. A to nás vyděsí. Koukneme na sebe a naše pohledy zcela jasně hovoří, že ani jeden nemáme pražádnou chuť být součástí tohoto poutního davu. Chceme si uchovat svou volnost pohybu i výhledu i za cenu že se neprojdeme hradbami s četnými věžemi vzniklými za stoleté války proti  útokům Angličanů, že se neprojdeme vnitřním městečkem a neposedíme v restauraci, kterých tu má být bezpočet a že si nepřivezeme nějaký osobitý suvenýr. Neuctím kult sv. Michaela, nenavštítím klášter Benediktínu (12. st.) jakožto centrum středověké vzdělanosti. Tuto francouzskou národní památku si fakt necháme ujít.  Děláme čelem vzad a de facto prcháme. Chvilku jsme dokonce měli pocit, že nás tam něco dopraví proti naší vůli - nějaká mašina na turisty bezchybně fungující ještě i v září ve všední den. :). 

                                            Na Mont St. Michel možno pěšky,  povozem nebo i autobusem       

"Autostrada k opatství"                                   Na vyhlídce u přehrady na řece Couesno                    U infocentra

Cestou do domů jsme si uvědomili, že jsme už na cestách za poznáním Bretaně 10 dní. Viděli jsme už nespočet památek a všechny jsou skutečně obdivuhodné. Věřím tomu, že pokud bychom naši cestu začínali právě u Mont Saint Michel, nedbali bychom na davy turistů a ochotně se do nabízené mašinerie začlenili.

4. den - Středa 6.9.2017 - Saint Malo

Celou středu hodláme věnovat městu Saint Malo. Pochopitelně, už jsme se v našem nejbližším okolí zorientovali, ale zátoku Saint Malo jsme z proslulých městských hradeb ještě nespatřili. To hodláme napravit právě dnes, ale až odpoledne, protože dle předpovědi by se  ranní zatažená obloha měla projasnit a také viditelnost zlepšit. Studené a zatažené dopoledne vyplníme návštevou Grand Aquaria Saint Malo.

Avenue Quibeck                                                             Promenáda du Sillon ráno opoštěná                                        Vstup do akvária

K městskému akváriu jedeme hned ráno autem, neboť se nachází cca 5 km od naší Avenue Québec. Zase jsme tu příliš brzo, ještě je zavřeno. Jak my to jen děláme, že jsme vždy všude tak strašně včas ! A protože v místě, kde se akvárium nachází není zrovna moc příležitostí na čekání u kávy v příjemné kavárně, tak si  děláme půlhodinovou okružní procházku kolem areálu, abych se já trochu zahřála. No jo, je to tak, mě je snad od příjezdu sem na sever pořád zima :).  

Konečně se vstupní dveře otvírají a akvárium může přivítat své návštěvníky. Není nás příliš mnoho, což mě pochopitelně těší. Nikdy jsem nebyla velkým obdivovatelem podmořského světa, ale takto pěkně od vitríny k vitríně, to mě překvapivě docela baví. Samozřejmě sama, bez informační tabulky, bych nevěděla, jakou to rybu vlastně pozoruji. Mou ambicí ale ani nebylo si je všechny zapamatovat.  Mě se líbilo, jak obdivuhodně pestrou škálou barev se mořská fauna může chlubit. Kombinace tvarů, barev a velikostí je vskutku neuvěřitelná. Expozice je zajímavá i pro takového laika, jakým jsem já. Kdo má odvahu, může vstoupit do ponorky a podniknout simulovanou plavbu v ponorce. Brrr - to já ne, nechat se dobrovolně zavřít do hermetické klece, to v žádném případě.

Strávili jsme v akváriu moc pěkné dopoledne, a když jsme jej opustili, slunce už příjemně svítilo a dokonce i  já si mohla odložit mikinu. Odpolední vycházka do Intra Muros vypadá tedy nadějně.

Jdeme po již známé cestě po pobřežní promenádě a pak z Chaussée du Sillon sejdeme a vydáváme se ul. Quai de Terre Nueve, kde máme možnost spatřit lodě zakotvené v přístavu  Bassin Duguay-Trouin. Míjíme jachty a plachetnice třpytící se ještě novotou. ale i korzárskou loď Étoi du Roy , která se mi tedy samozřejmě líbila mnohem víc, ale to asi jen proto, že nemusím s ní plout po mořích a oceánech v nějaké dolní, tmavé, malé kajutě. Loď je replikou britské fregaty z 18 st. a byla postavena  pro potřeby britské televize v r. 1996 v seriálu Hornblower. Je přístupná veřejností, lze si ji prohlídnout a dokonce podniknout s ní plavbu. Dovedu si představit, že pro trochu větší  děti by to mohla být vcelku zajímavá akce. Dál do přístavu jsme už nešli, naším cílem bylo přece dnes opevnění.

Avenue Québec                                                                    Cesta k přístavu a k Intra Muros                                       Korzárská loď

Procházíme kolem informačního střediska a přes náměstí Esplanade Saint -Vincent míříme do starého města Intra Muros obklopeného kolem dokola masivním opevněním. Na hradby vystupujeme z náměstí Place Chateubriand (tady jsme byli v neděli na jídle) a vydáváme se na procházku hradbami proti směru hodinových ručiček. Hned se nám otevírá hezký výhled na zátoku St. Malo a přilehlé ostrovy.  Za plážovým pískem je krásně vidět pevnost Fort National z konce 17. st. (slavný vojenský architekt S. de Vauban) , která leží na skalnatém ostrohu a je přístupná pouze za odlivu, což bylo právě v době naší procházky, takže jsme zahlédli jednotlivce, toužící se dostat do pevnosti stůj co stůj.

náměstí Esplanade Saint-Vincent                                                             u Musée d'histoire de la ville                           Pohled z hradeb na Fort National

Z hradeb je překrásný výhled do celé zátoky, zase jsme udiveni, jak daleko je při odlivu břeh. Pohled do vnitřních čvrtí starého města  je však neméně zajímavý. Vidíme domy vnitřního města tak říkajíc zezadu, z méně výstavní strany. Některých zastrčených uličkek bych si při procházce dole ve městě ani nevšimla. 

Dostává se nám pohled i do zelení vyplněných vnitrobloků vysokých reprezentativních domů, odhadovala bych institucí. Procházka je pohodová, turistů jen tak akorát, takže se lze zastavit na místě, které se nám líbí a naopak, jít i chůzí svižnější tam, kde se z našeho úhlu pohledu nic neděje. Město pamatuje i na své rodáky, statečné mořeplavce. Socha Jacquese Cartiera vzdává hold námořnímu kapitánovi, objeviteli kanadského pobřeží v oblasti zátoky sv. Vavřince v 1. pol. 16. st. a socha René Surcoufa na náměstíčku Place du Québec připomíná  korzára a poté bohatého rejdaře.

Ani jsme se nenadáli a okruh hradbami se uzavřel. Dolů jsme sešli bránou Grande Porte. Po pěkné procházce jsme si odpočinuli posezením venku v kavárně L' Univers na  Place Chateubriand. Když jsme tak hezky nabrali energii, mohli jsme pokračovat ještě brouzdáním dlážděnými uličkami  uvnitř starého města. Nahlédli jsme také krátce do gotické Cathédraly St-Vincent, musím však přiznat, že mě příliš neoslnila. 

V kavárně na nám. Chateubrianda                                                 Cathédraly St-Vincent                                              Pamětní místo obětem válek

V ulicích starého města v zářijovém slunném odpoledni bylo opravdu příjemně. Ani se nechce věřit, že chodím stejnými ulicemi jako v neděli, kdy mi zima zalézala za nehty a déšť za límec bundy a kdy bych Saint Malo vlastně nejraději hned opustila. Dnes je to zcela opačný pocit. Uvolnění se procházíme kolem četných obchodů se suvenýry, nahlížíme do výloh, míjíme stánky s klasickými palačinkami, vaflemi, rybami. U výlohy jedné cukrárny ohromeně koukám na velikost nabízených dortů, lituji ty dvě nebohé mladé ženy sedící u stolečku u kafe a nevěřícně koukající na obrovitánské kusky dortu, které by měly spořádat. Z výrazu jejich tváře je jasné, že si myslí totéž co já, toto se přece nedá sníst ! Z odstupu pak koukám na vývěsní štít tohoto podniku, aha, tak toto je ta proslavená cukrárna u Thimotyho. Takovou kalorickou bombu si klidně nechám ujít.

Pomalu se loučíme s hradbami a starým městem. Slušelo by se stylově povozit na francouzském pohádkovém kolotoči. V manželových očích vidím touhu sednout si na koníka a bezstarostně si zaklusat nebo by se mu snad více líbilo být strojvůdcem a řídit vláček ? :). 

Přecházíme u autobusového stanoviště směrem k promenádě a pohled, který se nám naskytl, nás úpřimně rozesmál. Utrmácení turisté spíše již seniorského věku obsadili dlouhou kamennou zítku, z dálky vypadají jak vlaštovky seřazené a připravené k odletu. Nechtějí zmeškat dohodnutou hodinu  odjezdu svého autobusu. Hold skupinová turistika má svá pravidla.

   

Jedna z ulic starého města                                                      Pohádkový francouzský kolotoč                                           Před stanovištěm autobusů

5. den - Čtvrtek 7.9.2017 - u výběžku Pointe du Meinga

 

 

Zbývá nám poslední celý den našeho pobytu v Bretani. A ten bychom si rádi pořádně užili s přírodou, sice pro někoho až příliš drsnou, ale pro mě osobně laskavou a osvobozující od malicherných  strastí všedního dne. Šlapat pobřežím po stezce GR34 od jednoho výběžku k druhému, to se mi moc líbí. Vyjíždíme zase hned ráno po deváté hodině. Je příjemně, 16oC a polojasno. Jedeme na sever od Saint - Malo po silnici  D201 (také cyklostezka) přes obec Rothéneuf  směrem k Saint Coulomb. Cesta nám trvala pouhou čtvrt hodinku a vedla kolem polí, kde se pěstoval pórek, to mi utkvělo v paměti, lány pórků - to se hned tak nevidí.

Parkujeme na malém přírodním parkovišti u vstupu na Plage du Port - nikde nikdo. Sestupujeme dolů k pláži, je úžasné ticho a klid, jsme na západní straně chránění od přímého oceánského větru. To jsou ta vyvolená místa k odpočinku a relaxu. Písčitá zátoka je krásná,  proto si ji celou nejdříve projdeme a pak se vrátíme nahoru ke značené stezce G34. Je zrovna příliv, ale za odlivu se musí v této zátoce vytvořit obrovká plocha jemného písku a přístup ke koupání je dokonalý. 

Přístup k Plage du Port                                                                      Písčitá pláž a kotvící lodě                                         Stezka G34 směrem k Point du Meinga

Jdeme pěkně svižně pěšinou vlnicí se chvilku nahoru, chvilku dolů a stále trochu doleva. Jdeme stále po závětrné straně, tak je mi hej, dokonce se i trochu potím. Stezka vede místy i poměrně vysokou vegetací, s tím jsme se zatím tady nesetkali. Některé úseky nám připomínají naší žlutou turistickou stezku  z Čerčan do Mezihoří :).

                                                                                                 Na stezce k Point du Meniga

Šlapeme vzhůru, někdy skoro jakoby po schodech, pomalu se stáčíme k výběžku a odkryje se nám rázem pohled široko daleko na oceán. Dostali jsme se na návětrnou stranu a silný studený vítr nám připomene, že jsme v krajině drsné Bretaně. 

                                                                                              Na stezce k Point du Meniga

Cestou míjíme nejeden bunkr, což připomíná, že ne vždy se tudy chodívávalo vyhlížet a obdivovat krásy přírody. Výhledy jsou nezapomenutelné, skalnaté útvary podněcují fantazii a nebýt toho větru, tak se tu posadím a dumám a dumám a dumám.

                                                                                              Na stezce k Point du Meniga

Nepotkali jsme cestou nikoho jiného než jednu starší paní, která si tudy samotná odvážně kráčela stezkou jako my. Vyměnili jsme si s ní pár vět typu, odkud jsme a jak se nám líbí, používajíc směs různých jazyků, ale porozuměli jsme si. Zajímavé, že v holé přírodě mají i turisté k sobě o hodně blíž než ve městech nebo letoviscích. Tady si člověk uvědomí, jak je vzájemná soudružnost lidí potřebná.

                                                                                Na výběžku Point du Meniga                                                        u Plage du Port by se mi líbilo ....

Podvečer v Saint Malo - procházka po pobřežní promenádě

V pozdní odpoledne se jdeme ještě naposled projít do města, v klasické francouzské restauraci si dopřejeme obědo-večeři, prokličkujeme ještě pár uličkami starého města a potom už směřujeme promenádou nad plážemi Plage du Sillon a Plage de la Hoguette a Plage de Rochebonne domů.

Luxusní budova lázeňského  komplexu                                        Jedna z vil u promenády                                               Maison de Generale - originální design

Číst o tom, že je v zátoce Baie Saint-Malo mimořádně silný příliv, kdy voda stoupá a klesá podle lunárního kalendáře velkou rychlostí ( někdy až 10 km/h; ),  je jedna věc, ale vidět tento úkaz přírody na vlastní oči je věc druhá. Je to fakt fofr.

 

Nespěcháme, pozorujeme příliv, postáváme, posedáváme a koukáme v širou dál. Ve mě všechny ty úkazy vyvolávají melancholickou náladu, jsem trochu naměkko.

Závěr 

Nevládnu slovy natolik hbitě, abych zde dokázala výstižně popsat  mé pocity a nadšení bretoňskou krajinou. Říká se, že Bretaň je víc než s Francií spojená a podobná  Anglii. V Anglii jsem nebyla, nezbývá mi tedy, než tomu věřit nebo se těšit na nějakou příští dovolenou, abych se o pravdě tohoto trvzení přesvědčila sama. 

Ať je Bretaň podobná té či oné zemi, na tom mě osobně tolik nesejde. Mě svou nefalšovanou a neokázalou krásou učarovala. Přála bych si, abych ještě někdy mohla alespoň pár dnů pobýt v bretoňské vesnici, zase se toulat po náhorních planinách skalnavých výběžků a odtud se dívat do dálek, kde se stýká nebe s oceánem. To se tak krásně sní !