Bretaň - Plozévet

 

 

Bretaň - department Finistére 

26.8.-3.9.2017

 

 

 

 

 

 

1. a 2. den Sobota a Neděle  26.8. a 27.8.2017

Cesta do Plozévetu se zastávkou a noclehem v Reims (Remeš) 

 

Odjezd z domova ve 3:30, jedeme po D5 na hraniční přechod Rozvadov a projedeme německými dálnicemi napříč celé Německo, tj. na Norimberk-Heilbronn-Saarbrucken a pak už francouzskými dálnicemi na Metz a Reims. Celkem ujeto 920 km, počasí krásné - jasno 26 oC. Já si užívám výhod spolujezdce, který nemusí koukat do mapy, neboť má za sebe náhradu v podobě navigačního "Maňase". Nejdříve spím, pak dočítám detektivku Dívka ve vlaku a až na francouzském území  musím zpozornět, neboť návěští "PEAGE" vždy dokáže připravit stresovou situaci u platebního automatu.

Ach ty francouzské peage :(. Ten povzdech není ani tak kvůli částce, ale spíš kvůli systému těch mýtných stanic. Každá  je snad vybavena nějak jinak, automatizované jsou však už všechny. Někde je to jen na mince, někde zhltnou i papírovky, někde vyžadují nakrmit jen platební kartou. No u těch turniketů jsem vždy napnutá, v ruce držím peněženku s předem srovnanými penězi a upírám zrak na displej automatu, co tak asi tentokrát po nás bude chtít. A když automat nenakrmíte přesnou částkou, tak vám mince vrátí, ale spadnou do takové hluboké úzké jamky a vyndat je v tom spěchu, když za vámi čeká byť jen jeden netrpělivý řidič a ruku už dál natáhnout nelze, tak to je teda oříšek. Nakonec se nám to vždy nějak povede, ale za závorou si výrazně oddechneme.

Zajímavost z dálnice A4 ( ještě před Reims), kdy se jede rovinatou, poměrně dost nezajímavou krajinou. Francouzi si ji zpestřili velkými geometrickými útvary, které umístili podél dálnice. Míjíte skupinu koulí, krychlí, plochých obdélníků nebo jehlanů ve žlutozelené barvě. Tyto útvary se pravidelně opakují a střídají. Zajímavé zpestření cesty.

Jedna ze stanice mýta- peage                                   Geom. útvar podél dálnice do Reims                                               Reims - centrum

Do Reims (kuk sem) jsme dorazili kolem druhé odpoledne. Chtěli jsme si trochu prohlédnout střed města, ale zase ne natolik abychom se prohlídkou vyčerpali, a tak jsme zaparkovali v ulici docela blízko centra. Nejdříve jsme si ale dopřáli venku první francouzské kafe, pozorovali sobotní frmol kolem a teprve  pak jsme se šli cournout. Město je to kupodivu poměrně klidné, je zde hodně restaurací, obchodů a lidé sympatičtí. Turisté byli většinou Francouzi. No a nevidět v Remeši katedrálu by prostě nešlo.

 Francouzská okna miluji                                               Ulice a v průčelí katedrála                                                       Činžovní dům nalepen na katedrálu

Uvnitř mě katedrála zklamala. Necítila jsem tam žádnou svátost a pokoru, prodejní stánek se suvenýry přímo uvnitř mi naprosto vzal chuť zůstat tam déle než bylo nutné.

 Katedrála Notre-Dame de Reims

Přesouváme se do hotelu Akena(kuk sem) v sousední obci Bezannes. Hotel ve velmi klidné části. Pokoj velmi příjemný, čistý a prostorný.

Odjezd po snídani (mimochodem velmi pestré) před osmou ráno, zataženo 19 oC. Na parkovišti u hotelu hodně aut i autobus s SPZ-kou Velké Británie. Podle téměř plážového oblečení bych hádala, že jedou přímo na francouzskou Riviéru. 

Najíždíme na dálnici směr Paris a vzápětí nás už vítá peage, zde si jen odebereme tiket. Projíždíme krajinou Village de Champanies. Samá pole, krásně rozlehlé lány úrodné země. Provoz na dálnici zatím minimální. Stále nás doprovází železniční dráha TGV. Před Paříži nás zastihla bouřka, dost silně prší a provoz houstne, ale stále jedeme plynule, žádný problém. Náš navigační "Maňas" nás spolehlivě vede, diriguje kdy sjet, kdy najet, kdy se přesunout do kterého pruhu a my se jeho rad držíme bez odmlouvání. Ani se nenadějeme a  Paříž i bouřkové mraky jsou pryč. 

S postupující cestou na jih je obloha čím dál tím modřejší. Jedeme naprostou rovinou, podél vidíme jen pole a louky, sem tam listnatý lesík. Je to zemědělský kraj, usedlosti jsou vždy osamocené, dominuje velká stodola, ale obydlí jsou skromná, nevidím žádné opečovávané haciendy. Míjíme lány kukuřice, slunečnic a obilí (t.č. již po sklizni), pasoucí se krávy nebo koně.  Břízy už mají žluté listy. Občas spatřím i borovicový hájek. Dálnice stále tříproudová a provoz je velmi malý, spolu jedoucí auta i posádky si už pamatujeme (nikdo povolenou rychlost nepřekračuje).

Za La Mans opouštíme tříproudou dálnici A11 a jedeme na Rennes po dvouproudé  A81. Zde už krajina začíná být pestřejší a zajímavější, víc lesíků, občas i nějaký pahorek a více  pasoucích se krav a koní. Pole jsou menší a jednotlivých statků přibývá. Krajina taková nějaká benešovská, stavení klasická vesnická, s tím rozdílem že mají dva komíny po stranách střechy.

Došla mi sms z našeho zabukovaného pensionu v Plozévetu. Ptají se, kdy nás mají očekávat. Jsme mile překvapení, máme jistotu, že o nás vědí a nebudeme spát pod mostem.

Za městem Laval byla peage. A zase jinačí systém. S hotovostí jsme tady nepochodili. Museli jsme vložit kartu a modlili se, aby nám ten příšerný stroj kartu vyplivnul zpět. Na displeji se ukázal jakýsi francouzský text, karta se nám vrátila a než jsme se zorientovali, závora se zvedla a my mohli frčet. No ale stres to teda byl. 

V jižním cípu okruhu Rennes sjíždíme z dálnice a držíme se rychlostní silnice n24 na Vannes a Lorient. Krajina se mění, přibývají lesy a hlavně už vidíme klasické kamenné bretaňské domky. Děláme si krátkou zajížďku do bretaňského městečka Jossellin. Kouzelné, charakteristické historické bretaňské městečko s pohádkovým hradem na řece Oust. My jsme ale jen projeli tichými nedělními ulicemi a na mě dýchla ta bretaňská pohoda, nejraději bych tam byla zůstala, dala si oběd ve venkovní restauraci. Jenže jsem své přání nevyslovila nahlas, moje smůla. No nic, my jsme totiž už dříve odepsali majitelům pensionu, že v Plozévetu bychom měli být kolem třetí a chtěli jsme slovo dodržet a tak jsme v cestě pokračovali. V Bretani jsou ukazatele a všechny důležité nápisy opatřeny dvojím názvem, ve francouštině a bretonštině. Musím přiznat, že číst a zapamatovat si název v bretonštině je pro mně, neznalce francouzského jazyka, podstatně přijatelnější.

Ulice v Josselinu                                                         Nábřeží řeky Oust, v pozadí Chateau de Josselin                              Poslední směrovka k cíli

Do Plozévetu v departamentu Finistére (tedy "konec světa") už to bylo jen tak hodinka cesty. Čas příjezdu jsme dodrželi a majitele nás velmi vřele přivítali. Romuald mluvil anglicky velmi dobře, jeho paní Christelle vládla jen francouštinou, ale její milý a srdečný úsměv vypovídal vše, co nám chtěla sdělit.

Nyní se musím zmínit o ubytování v tomto pensionu, protože mě La Villa Bleue a její hostitele zcela uchvátili. Ani nevím, zda slovo pension je v tomto případě vhodné používat. Skoro by se dalo říct, že jsme byli pozvání na týden k nim domů, nechali nám k dispozici půdní byt a hýčkali nás, přičemž nám ale poskytli naprosté soukromí. Paní Christelle je profesí zřejmě restaurátorka a pan Romuald si asi poradí se vším technickým, co k domu patří. Ve vilce si zřídili v přízemí Brocante-antik - bleší trh, v patře bydlí se svými dvěma dětmi a půdu zařídili pro hosty. Celou vilku, včetně schodiště a všech zákoutí provází antik. Nábytek, dekorace - vše původní a sladěné do nejmenších detailů. Vejdete do pokoje a dýchne na vás minulost. Ještě nikdy jsem v takto vybaveném pokoji neměla možnost pobýt a nyní to mělo být mým domovem pro celičký týden. Nejsme ale v muzeu, máme wifi připojení, televizi, rychlovarnou konvici a koupelnu se vším komfortem. A všude maximálně čisto. Barevné ladění do oceanové modře jen podtrhuje příjemnou atmosféru.

 La Villa Bleue, 63 Rue de Audierne, Plozévet (kuk sem)

Přímořský styl do všech detailů, vstoupím na úzké dřevěné schodiště, na parapetu okna s výhledem do zahrady se pyšní vyřezávaná maketa staré lodi. Nad postelemi umístěna velká okenice, olejově modrá s patřičnou patinou a na ní připevněn obraz představující rozbouřené vlny oceánu. Obraz je ovál bez rámu, na pravé straně natržen, je starý, poškozený. V životě by mě nenapadlo něco tak "ošuntělého" pověsit nad manželskou postel. Ale zde působí velmi efektně a působivě, hned navodí otázku - kdepak on kdysi visel, ve které truhle byl skladován ? Podlaha je dřevěná, prkenná, určitě původní z 30. let minulého století. Koberec pod stolečkem, jak jinak - taky naprosto ošuntělém, je peršan, opět velmi starý a letitý. Dřevěná truhla a na ní staré knihy, LCD televize a ovladač jsou tu jediné kusy moderní doby. Strop je vysoký, což v podkrovní místnosti bych nečekala a lustr opět antik. je tu jinak voňavo, taková staroba, ale čistá a opravdová

Ubytovali jsme se, bylo krásné teplé odpoledne, sníst by bylo taky něco potřeba a tak jsme se  poohlédli po nějaké restauraci nejdříve v Plozévetu. Brzy jsme pochopili, že v tak malém městečku v neděli odpoledne již oběd nedostaneme a popojeli jsme o kousek dál, do letoviska Aubierne. Restaurací zde bylo bezpočet, jenže v tuto plonkovou dobu kolem páté hodiny se podávalo všude jen kafe a pití a piza nebo italské těstoviny. Přeci si jako první pořádné jídlo ve Francii nedáme italskou pizu ! A tak čekáme, na lavičce u přístavu si krátíme čas koukáním na loďky a po očku sledujeme, zda se u restaurace něco hejbe. Vždyť mají prostřeno i venku, přece musí brzo otevřít! Otevírací dobu nikde nepíšou, asi otvírají podle toho, jak jim to vyjde. Pohoda a klídek, že ? Vzdáváme se a po více než hodině čekání  usedáme v nedaleké pizerii a jsme vděční za těstoviny s lososem. Mimochodem jídlo bylo výtečné a obsluha moc příjemná.

Audierne u přístavu                                                            Pestrý jídelníček nedostupné restaurace                               Čekání v přístavu

Stanice peage a ceny mýtného na naší trase :
Od hranic s Německem do Metz :              4,40 EUR - paušál a platí se na konci před Metz
Metz - Reims                               :            14, 20 EUR - dle ujetých km (tiket)
Reims - cca 70 km před Paris      :              8,20 EUR -  dle ujetých km (tiket)
před Paris                                     :              2,20 EUR - paušál
Paris - Laval                                 :            28,80 EUR - dle ujetých km (tiket)

3. den - Pondělí 28.8.2017

 

Snídani nám paní Christell přináší do pokoje přesně v dohodnutý čas, a to v půl osmé. Teprve teď si naplno uvědomujeme, jak jsme včera večer našim požadavkem hostitele vyděsili. V půl osmé ráno je zde na Finistére ještě skoro tma (jsme přece hodně na západě)! Nicméně paní Christell vchází  upravená a usměvavá, stihla připravit i ranní craperie a pohárek s čerstvým ovocem. Jsme prostě hýčkáni. A pan Romuald nás  před odchodem za poznáváním kras Bretaně pozdraví, dá nějakou tu  radu, nasměruje, kam je dobré se podívat, kde je dobré se najíst. Při této příležitosti jsme domluvili posun snídaně na civilizovanější osmou hodinu, což s úsměvem přivítali. Skvělý servis.

Je krásně a dle předpovědi vypadá, že můžeme očekávat teploty kolem 29 oC. Auto necháváme odpočívat a vydáváme se na výlet do sousední obce Penhors pěšky stezkou podél oceánu.

Plozévet - Penhors

mapka (kuk sem)

Plozévet, malá obec s 3000 obyvateli leží u Atlantiku v jižním cípu Evropy - v departamentu Finistére - ve středu Audiernské zátoky mezi výběžkem La Point du Raz a městem Penmarch. Výchozím bodem pro start našich výletů a zároveň domovem pro poslední srpnový týden se stal Plozévet náhodou. Při hledání ubytování v oblasti Finistére mě oslovila vlastně Villa Bleue, a protože obec nám svou velikostí, polohou blízko oceánu a zároveň stranou turistických středisek zdála vyhovující, tak nebylo o čem moc přemýšlet.

V pondělní ráno jsme si sbalili baťůžky, přidali i plavky a osušku ( a já pro případ náhlé změny počasí i lehkou bundičku a pláštěnku :) a  vydali jsme se vstříc oceánu. Od Villy Bleue jsme šli ulicí Rue de Audierne, lemovanou po obou stranách klasickými bretaňskými jednopatrovými domky, kde převažuje kámen a pokud omítka, pak vždy barvy bílé, ozdobou domku jsou okenice výrazných barev a hlavním charakteristickým rysem jsou vždy dva komíny ve štítových zdech.

Za chvilku jsme byli na náměstí Place Henri Normant. Zde se nachází centrum všeho dění v obci: kostel, pamětní kamenné sochy, parkoviště sloužící i jako tržiště, informační centrum, radnice a  nejpotřebnější francouzský obchod - BOULANGERIE.

Zastavili jsme se nejdříve u  menhirů, které zde byly uskupeny a doplněny sochami a pamětními deskami pro připomenutí obětí 1. a 2. sv. války. Mě upoutala socha s hlavou ženy s vysokým krajkovým čepcem - bigoudenem, má tak strohý výraz, že pohled na ní mě až zabolí. U dalších menhirů je pak socha truchlícího otce, modelem pro tuto sochu byl skutečný obyvatel Plozévetu, který v 1. sv. válce ztratil 3 syny a zetě. A nechybí samozřejmě ani tradiční štíhlý bretaňský kamenný kříž, na vrcholu lemován sochami podpírajících Ježišův kříž (teda alespoň mě to tak připadalo).

Bylo potěšující, že Kostel Saint Démeth (ze 14. st.) byl otevřen.  Zvenku šedivý kámen, štíhlá vysoká věž se zvonicí, na postranních  hranách  věže jsou takové jakoby kamenné kudrlinky, nevím jak bych to jinak laicky pojmenovala.  Neopomněli jsme nahlédnout dovnitř. Vevnitř skromný, za oltářem nádherná velká vitrage, hrající všemi barvami, strop světlý, dřevěný bez maleb. Zapálili jsme první svíčku v bretaňském kostele a pokračovali dál.

Soubor pamětních kamenných soch                                                         Kostel Saint Deméth                                   Vitrage za oltářem kostela St Deméth

Prošli jsme náměstím a u Informačního centra jsme odbočili do ulice Chemin de la Corniche. Chtěli jsme vstoupit a vzít si nějaké informační materiály, ale na rozdíl od kostela je do infocentra ranním ptáčatům vstup znemožněn :). Tušíc, že materiály budou pouze ve francouštině, nám to vlastně moc  nevadilo.

Ulice Chemin de la Corniche je klidná, opět ji lemují nízké domky a sem tam i vyšší vilky, je zde už ale vidět novější zástavba, styl staveb se ovšem nijak nemění. Po levé straně míjíme areál turistické rezidence Arts et vie (více zde), komplexu nízkých luxusních apartmanových domků. Takže přeci jen je tu nějaká koncentrace turistů, jenže tak přirozeně zapasovaná do krajiny, že nebýt nápisu a vstupní brány, ani bychom si toho nevšimli. V této ulici dále je po pravé straně camp, ale opět ničím nerušící.

Pak už scházíme ze silnice a odbočujeme  na asfaltovou stezku směrem na Penviny. Tady je už naprostý klid, pár domků rozsetých mezi malými políčky. Domky obklopené keři a dominantní je všude hortensie. Žasneme nad velikostí a bohatostí jejich květů. Zde teprve vidím, jak širokou barevnou škálou se mohou chlubit, a to už jsme na sklonku léta. Nádhera. 

Jdeme rovně za nosem, oceán už máme na dohled.

Boulangerie na nám v Plozévetu                                             Hortenzie jako živé ploty                                               1. pohled na širý oceán

Když jsme došli k břehům, hned jsme zahlédli červeno-bílou turistickou značku pěší stezky GR34, to zaplesalo moje srdce. Tato stezka, jak jsme se dočetli v průvodci a na kterou nás upozornil i pan Romuald, vede kolem celého bretaňského pobřeží a je dlouhá víc než 2 tis. km, od severního Mont St. Michel po jižní Port Navalo.  My jsme tak vysoké ambice neměli, stačilo nám, když nás dovede k vyhlášené palačinkárně v sousední vesnici Penhors. Stezka je udržovaná, ale nečekejte vyasfaltované široké parkové chodníky. Naopak, na nic si nehraje, kopíruje ráz zdejší krajiny, je pěkně úzká a taky pěkně za ta léta, co tu slouží, prošlápnutá. Jsou to vlastně pospojované celnické stezky, po kterých kdysi chodili ozbrojení celníci a střežili Bretaň před pašeráky. Na úseku, který jsme dnes procházeli my, je zřízená naučná stezka a názorně popisuje život rodin zdejších rybářů a rolníků. Vybarvené kresby jsou takové malebné, moc se mi líbí a všechny si je postupně fotím i s textem s nadějí, že si je v zimě při vzpomínání na dovolenou důkladně pročtu :)

Polní cesta k pobřeží                                                    Turistická značka pěší stezky GR34                                                Útesy a pláž ráno před odlivem

Jdeme si stezkou v krásném dopoledni, oceán šumí, vítr pofukuje, je teplo. Jsme vůbec v deštivé Bretani?  Pláž naprosto liduprázdná, vybíráme si místo pro odpočinek, převlékáme se do plavek a necháme si vlnkami omývat nožky. Já zůstala jen u ťapkání po písečné pláži, manžel se vzmužil a ponořil se celý. Voda byla po ránu před odlivem holt studená, nic pro mě. Ale ten pocit blaha, ležet si na břehu a nechat paprsky slunce, ať hřejou unavené tělo a zaposlouchat se do šumu oceánu ať zklidní mysl.

Pobřeží Atlantiku u Plozévetu                                        Jedna z inf. tabuli na GR34                                                           Pláže v zátoce u Plozévetu

Čas pokročil k poledni a dostavil se i pocit přízemní, a sice ochutnat bretaňskou palačinku - gallete nebo crepes. V sousední vsi Penhors v creperii Penn ar Bed, přímo s výhledem na oceán,  jsme si tuto specialitu mohli dopřát. A je nutno říct, že i dostatečně na ní pochutnat. Měli jsme palačinku na slano, tj. gallete, a to klasiku - tenoulinké palačinkové těsto, a na něm lehce zapečená šunka, vajíčko a sýr a okraje úhledně přeložené do psaníčka. Byla to fakt mňamka. Je dobré mít tip na dobrou creperii od místních, a to my od pana Romualda měli. V průběhu pobytu jsme pak ochutnali i jiné, ale žádná už nebyla tak dobrá jako v Penhors.

Penhors                                                                                           Galetta clasic                                                                  Pláže u Penhors odpoledne při odlivu

Zpět do Plozévetu jsme šli po cyklostezce V45 La Littorale. Obdivovala jsem vše, co jsem kolem viděla. Oceán ustoupil tak zřetelně dál od břehu, že jsem z toho byla úplně paf. Pláž už nebyla liduprázdná, ale plná také ne. A i nějaké plavce v moři bylo vidět. Za vesnicí se stezka už odchýlila od oceánu a vedla kolem malých usedlostí a polí. Šlapala jsem statečně, totálně upocená, nejraději bych však padla do příkopu :). Vyhlížím nějaký strom, abych si dáchla v jeho stínu, ale marně. Až do Plozévetu k Ville Bleua bylo takto vyprahlo. Jo, měli jsme přijmout nabídku pana Romualda a vzít si jeho elektrokola, on věděl dobře, proč nám je nabízí :).

                                                                       Klasické bretaňské domy podél cyklostezky Penhors - Plozévet

Koukám pak doma na krokoměr, pane jo, celých 15 km v takovém horku, bez stínu nad hlavou. To se musí řádně odpočinout. Večer jsme měli v plánu ještě výlet na Point du Raz spatřit západ slunce na konci světa Finistére.

 

Pointe du Raz

Malá dřímka před večerním výletem mi v tichu našeho útulného pokoje prospěla.Večer jsem byla zase čilá jako rybička. Hlavním důvodem navrácené energie však byla moje zvědavost. Jaké to asi bude stát na jednom z nejzápadnějších míst Evropy a pozorovat, jak se slunce skrývá za horizont Atlantiku ? V průvodci je Point du Raz označován za jedno z nejkrásnějších pobřeží ve Francii.

mapka (kuk sem)

Jedeme autem směrem na Audierne, cesta je jednoduchá, všude jsou ukazatele na Point du Raz. Parkujeme na prostorném parkovišti, kde jsou jednotlivé sekce odděleny kamennými zídkami, takže civilizační vymoženosti jsou  vlastně schovaná a neruší. Procházíme nejdříve kolem komplexu nízkých moderních budov z kamene, Maison de la Pointe, kde je soustředěno vše, co by současný turista mohl potřebovat: informační centrum, toalety, občerstvení, parkovací automaty. Dovnitř jsme nešli, z našeho pohledu nebylo proč. Vydali jsme se jednou s četných stezek dál k břehům oceánu. Je fajn, že návštěvnické centrum je vybudováno zcela mimo mys (cca 800 m), procházka k mysu po malebné krajině plnou vřesovišť, kapradí a keřů ostružin  navodí tu správnou náladu.

Stezka od Maison de la Pointe k oceánu                         Pevnost se symbolickým památným křížem                                  Lány vřesovišť    

Pohled směrem k západu  nás ujišťoval, že slunce už brzo zajde za horizont, otočím se ale k východu a vidím jasné kontury majáku a sochy Notre Dame des Naufragés (Panny Marie Trosečníků). Překvapilo mě, jak všichni návštěvníci jsou pokorně natěšení. Posedávali jsme na kamenech, někteří vybalili večerní svačiny, pojídali bagety, možná je i zapíjeli vínem a všichni jsme byli tak slavnostně napjatě natěšeni. 

                                                                                      Pohled na západ  - slunce mizí

                                                                   Pohled na východ - slunce svými posledními paprsky osvětluje mys

Strávili jsme krásný dlouhý den a byl nabit zážitky "a la"  - poprvé v životě. Když ta poprvé shrnu, tak :

• poprvé mi byla donesena snídaně do pokoje
• poprvé jsem viděla oceán a smočila v něm tělo ( přesně řečeno, teda vlastně jen nohy)
• poprvé jsem vkročila na stezku  GR34, která by mě měla provázet po celý pobyt v Bretani
• poprvé jsem jedla creperii, já měla vlastně slanou, takže gallete
• poprvé jsem zaznamenala zřetelný odliv
• poprvé jsem viděla západ slunce na nejodlehlejším místě Evropy

4. den - Úterý 29.8.2017

 

Počasí vypadá slibně, návštěva zajímavých míst severního pobřeží Finistére kolem Duarnenezkého zálivu by se mohla vydařit. Pro celodenní výlet jsme si naplánovali tři místa. Městečko Locronan, přístavní město Douarnenez a mys Cap de Sizun.

 

Locronan 

Jako první zastávku jsme vybrali městečko Locronan (více zde), neboť jsme se domnívali, že za tak pěkného počasí  na sklonku prázdnin bude obleženo turisty. Vyrazíme-li brzo, nebudeme mít problém ani s parkováním ani s procházením se v klidu po historických uličkách a zákoutích. Locronan je začleněn do sdružení Nejkrásnějších vesnic Francie. A že právem, o tom jsme se mohli brzo přesvědčit.

Cesta k protější straně Finistére byla lemována lesíky, zelení, krajina nám připadala taková "šťavnatější" oproti včerejšku. Z Plozévetu do Locronanu je to cca 30 km, takže pohodlná půlhodinka jízdy. Parkování je organizováno, hned na vstupu do města byl "odchyt", kdy  nás mladá slečna zkásla o 4 EUR, obdařila nás etiketou s motivem Locronanu, aby se i čelní sklo našeho auta mohlo chlubit, kde všude bylo. Turisté se už sjíždějí, ale není jich nijak přehnaně moc, žádná hektika, pohoda a klídek. A tak jsme si to přáli.

Počátky obce Locronan (10. st.)  jsou spjaty s irským poutníkem Ronanem, podle kterého byla osada pojmenována a znamená doslova "svaté místo Ronanovo". Svaté zlaté časy zažívala vesnice v 16. st. díky výrobě kvalitních lodních plachet. Vesničané bohatnou, stavějí si krásné poschoďové domy ze žuly a kamene. V 18. st. však městečko upadá, nestačí konkurovat většímu Rennes. Nakonec se ukazuje, že to má i svou výhodu, vzhled domů a ulic se od té doby nijak nezměnil. Městečko zachovává svou původní podobu a jeho kouzlo, autentičnost i fotogeničnost je hojně využíváno filmaři.

Celé městečko je pro auta uzavřeno, všude jen pěší zóna. Nerušeně jdeme ulicí Rue du Four směrem k náměstí. Přecházím z jedné strany ulice na druhou, obdivuji renesanční domy, obdivuji výlohy, obdivuji okenice a květiny před domy a květiny v oknech a cedulky s popisem ulice či domu, vývěsní štíty obchůdků. Jsem tou malebností okouzlená. Nahlížím do obchůdků se suvenýry, všechny "cetky" se mi hrozně líbí, jsou vkusné, vyráběné ručně s fantazií ( vyšívané plátěné dečky a ubrusy, skleněné loďky, kytky, dřevěné skládačky, karamelky v krásných plechovkách) A fotím, až se trochu už stydím a říkám si-mamko,  je radno ubrat. Náladu a atmosféru si fotkou jen připomenu, možná i naladím, ale vše nezachytím.

Ulicí k náměstí                                                                 Náměstí před kostelem St. Ronan                                             Hřbitov u kostela St. Ronan

Uhýbáme z hlavního turistického traktu a za domem malíře nalézáme stezku, která slibuje pěknou ranní procházku, plynulá chůze přírodou bez zastávek nám prospěje a podíváme se, jak se zde žije normálně a zda jsme doposud neviděli jen malebný skanzen pro turisty. A není to skanzen, opravdu v domech, které jsme minuli se žilo, pracovalo, prostě bydlelo. Aniž bychom to tušili, stezkou jsme se dostali ke kapli Notre Dame de Bonne Nouvelle. A světe div se, stojí si tu v zelené oáze, stranou všeho dění, a pouští návštěvníky i dovnitř.  Jak zvenku, tak vevnitř je tak skromná a zároveň působivá. Zde nacházím tu pokoru před předky i Bohem. Když koukám do vitráží za oltářem, tak vidím třpytící se barevné rybky plující v modrém oceánu. Tak nějak mi tam bylo. Zapálili jsme svíčky a nechali po sobě v knize návštěv svou stopu s poděkováním.

Dům malíře a galerie                                                     Kaple Notre Dame de Bonne Nouvelle                                          Kaple uvnitř

A nyní nastal čas vydat se zpět do centra dění. Při posezení venku u kávy zase vstřebávám zpěvnou francouzštinu, pozoruji ležérně se pohybující kolemjdoucí, zaposlouchám se do hudby mladého pouličního harmonikáře. Polední slunce hřeje, káva výtečná, odpočívám, co víc si přát.

Krásně opečovávána usedlost                                                                 V kavárně                                                            Kostel Saint Ronan

Nechce se mi opouštět tu poklidnou pohodu, bloumala bych tam nejraději stále dokola, od domu k domu, od obchůdku k obchůdku, od hotýlku k pensionu, od kavárny k restauraci ...... Najdu na další štaci opět něco tak ryze bretaňského?

Douarnenez

 

Za dvacet minut cesty autem jsem už zapomněla na Locronan, pohlcena atmosférou nově poznávaného. Jsme v přístavním městě Dourarnenez. Parkujeme v ulici ve středu města blízko informačního centra. Ačkoli jsme vybaveni mapami a průvodcem Bretaně, přehledný plánek města by se nám docela hodil. A taky jsme zvědaví, jak tady ta infocentra ve Francii fungují. Zde fungovalo k naší plné spokojenosti, sympatická paní nám dala plánek města, označila na něm místa, která bychom měli vidět a respektovala naší prosbu vyhnout se rušným místům a naopak projít se po nějaké stezce nebo parkem. 

Procházíme úzkými ulicemi, domy u přístavu jsou poněkud omšelé, chudší, ale poskytují stín  v tomto horkém poledni. Najednou jsme u kostela, schovaného, jakoby přiťáplého a protože  je to Kostel Sv. Heleny, tak neváháme a vstupujeme. Skromný jak zvenku tak vevnitř, vitráže opět upoutají mou pozornost, strop oproti stěnám je celodřevěný, vypadá jak trup lodě.

Ulicí k přístavu                                                                         Kapelle Sainte-Helene                                                         Strop v kostele S. Helene

Dostáváme se na dlouhou přístavní ulici Quai du Grand Port, plnou restaurací a creperií a protože je čas oběda, tak toho využívíme a ke stolu jedné z nich se hezky usadíme. S výběrem jídla mám potíž, nejím totiž mořské plody a znát francouzské slovíčko "poisson", tak to skutečně nestačí. Ale mám štěstí, intuice mě nezklamala a vybrala jsem si velmi,  veeelmi dobře. Chválím kuchaře a srdečnou obsluhu,byla to dobrota.

 Přístavní ulice                                                                                               Jídelníček                                                      Moje jídlo

Jo jo, labužnicky jsme zahnali hlad i žízeň, poseděli, pokoukali a je čas vyrazit za poznáním "sardinkového města" . Že je to město proslavené rybolovem a zpracováním ryb, zejména pak sardinek,  je vidět na každém kroku. U komplexu hal rybáren a konzerváren, kde jsou přistavené kamiony, aby ty rybí dobroty rozvezly do jiných koutů Francie, je rušno. 

Nestačím se divit, že i v takovém přístavním doku je voda oceánu průzračná, čistá, neplavou tam žádné odpady a "fujtajbly". Upoutává nás výloha obchodu  La Maison de la Sardine, láká nás jedná rybka vedle druhé, snad tři přání by i splnily? Vše je tu krásně, naaranžováno do barev azurovo- petrolejovo-pískové, sardinky v krabičkách zabalené do exkluzivních dárkových balíčků. Tomu se opravdu těžko odolává. Nikdy jsem si nemyslela, že dám někomu jako dárek krabičky sardinek, ale dám :) . Tady jsme došli k poznání, že i taková malá sardinka může být uměním.

Suvenýry nám v tašce ztěžkly, a tak jsme je raději šli uložit do auta. Potom jsme se napojili na červenobílou turistickou značku pěší stezky GR34 Mont St. Michel - Port Navalo, přešli jsme  přes most a pokračovali po druhé straně přístavu. Vidíme nesčetně zakotvených plachetnic, jachet i starých lodí. Procházka je příjemná, vede kousek i lesíkem. Tak nějak jsme si to představovali. I lavičky se najdou podél stezky, takže lze odpočinout a jen tak koukat do dálky a snít.

                                                     Staré domy u přístavu                                                                                         Pohled na zátoku                           

V La Maison de la Sardine                                                     Pohled na přístav z mostu                                               Na stezce GR34

Ostrov s tvrzí Fort Louis Philippe                                                   Plachetnice a jachty kotvící v přístavu

Cap Sizun

 

V plánu jsme měli ještě další štaci, a sice výběžek a útesy u Cap Sizun . S časem i s počasím jsme na tom byli docela dobře, sil na vycházku po samotách vřesovišť taky ještě zbylo, tak se jelo směrem na Beuzec-Cap Sizun. Bylo to pouhých 20 minut cesty, ale počasí se až neuvěřitelně rychle měnilo k horšímu. Před námi bílošedá  mlha, vypadalo to, jako že se žene silný déšť, ale ukázalo se, že to jsou  jen husté chuchvalce mlhy. Vystoupili jsme z auta, ještě rozhicováni z předchozího výletu. Natáhli jsme sice  na sebe ve spěchu větrovky, odhodláni vstříc divočině, ale jak jsme došli k pěší stezce k útesům, řekli jsme si, že nemusíme riskovat nachlazení hned na začátku našeho pobytu. Vítr fučel a z nebe už padalo něco mezi deštěm a malými krupkami. Udělala jsem jen dokumentační fotku a jeli jsme domů. Cestou po La Littorale jsme míjeli turisty, jak se od útesů rychle vracejí, počasí se mění a výletit se už nikomu nechce. Pronikavý chlad jsme cítili už  i my v autě. Mistr navigace nás pak spolehlivě dovedl domů do tepla. Ale se sluncem se už musíme rozloučit, to je jasné. Doufáme, že jen nakrátko,

                                             Vstup na stezku k výběžku Cap Sizun                                                                  Vřesoviště, temný oceán a šedivé mraky nad ním

5. den - Středa 30.8.2017

Park D' Armorique - Huelgoatský les

Už včera večer jsme tušili, že středa bude ve znamení větru, deště a mraků. Abychom se vyhnuli nepříjemnému větru na pobřeží, naplánovali jsme si výlet do centrální části Finistére, a to do východní části Parku D' Armorique do oblasti hustých  lesů a mechem obrostlých ohromných kamenných balvanů u městečka Huelgoat. Když je chladno a deštivo, tak nám nebude líto strávit hodinu v autě tam a hodinu zpět. Z Plozévetu je to 85 km jízdy krajinou, připomínající české kopce, které někdo rozklepal na menší  paličkou na maso. 

 

Huelgoat 

 

Zaparkovali jsme v ulici Rue du Lac u  jezera Lac de Huelgoat. Huelgoat je malé sympatické městečko s obdelníkovým náměstím Rue des Cendres, kde se nachází vše, co občané a turisté potřebují. Kostel, kašna s fontánkou, pár základních obchodů, restaurace, creperie a také infocentrum. Protože jsme chtěli podniknout výlet po turistických stezkách huelgoatského lesa, brožurka s popisem a mapkou tras by se nám hodila. Paní v infocentru nás ihned polapila a velmi rychlou francoužštinou nám začala vysvětlovat, kudy a kam. Naštěstí si k tomu vzala mapku. My se nezmohli na nic jiného než na "oui a "merci" a kývání hlavou jako že O.K. Nakonec se nás zeptala odkud že jsme (což jsme kupodivu pochopili) a evidentně se zaradovala, že mohla poradit i turistům z ČR.

 Rue des Cendres                                                                        Kostel v Huelgoatu                                                    Měšťanské domy

Z náměstí jdeme rovnou ke značené stezce Circuit de la Mine Argentifére k říčce Riviére d' Argent. A již po pár krocích se na nás zcela nečekaně jakoby valí obrovké kamenné balvany. Pošmourné dopoledne ještě umocňuje tajemno těchto míst.

Můstek přes řeku u ústí do jezera                                                Mlýn Moulin du Chaos                                                    Shluk balvanů a uvnitř stezka

Skalní formace léty opředené legendami a pověstmi dostaly svá jména. Jako první jsme spatřili La Grotte du Diable  (Jeskyně Ďábla), sestoupila jsem dolů po tom úzkém schodišti, ale raději jsem se tam dlouho nezdržovala, co kdyby .... čert nikdy nespí ! Po několika stovkách metrů vidíme stotunový obr balvan, který se údajně rozkývá, když se do něj opřete ve správném místě. Zrovna se tu nějaký tatínek pokoušel předvést dítkám toto kouzlo, ale neměl štěstí, ten správný bod očividně nenašel, neboť kolos se nepohnul ani o píď.

Formace balvanů                                                                Pohled do nitra  Ďablovy jeskyně                                          Balvan  Roche Tremblante

Jedno z prohloubení ve skále dostalo pojmenování  Ménage de la Viegre ( Kuchyně Panny Marie). Ani se nedivím, že spousta těchto útvarů byla lidmi pojmenovávána. Ono chodit tím hustým lesem bez mapy v mobilu a neztratit se, tak bych si je taky pojmenovávala a fantazii bych určitě nekrotila. Když tak koukám na ta kamenná monstra, tak se mi vybaví podoba údolí našeho Zvánovického potoka ve Voděradských bučinách, tamní balvany jsou miniaturou těch Huelgoatských, ale nějaká výstižná jména by jim jistě také slušela. 

                                                                                           Skalní útvary u Ménage de la Viegre                           

Začíná pršet, citelně se ochlazuje, nám to nevadí, jsme vybaveni deštníky a bundami. Vzduch je krásně svěží, jde se dobře, tak pokračujeme stále dál. Jsme zvědaví na pozůstatky galského hradiště Camp d' Artus a skalní skrýš krále Artuše. Opouštíme údolí říčky Rieviere d' Argent  na značené turistické stezce a vydáváme se nahoru do hloubi lesa podle dřevěných směrovek s nápisem Grotte d' Artus. Dostáváme se do vyšších poloh, kde se mezi listnatými stromy objevuje i nějaký ten smrk. Jinak nižší porosty lesa jsou tvořeny hustými trsy kapradí, což podtrhuje hloubku a tajemnost lesa. Naše oči, připravené v jakémkoli lese hledat houbu, měly i zde v Artušově rajónu úspěch. Nebyly by to sice houbařské žně, ale na kulajdu by se něco našlo :). Bretaňské houby jsme my dobráci ale ponechali jiným labužníkům. 

V Huelgoatském lese                                                                              Skalní skrýše krále Artuše                                   Že by Artušův trůn ?

Prolezli jsme Artušovy skrýše opatrně. Na kluzkém, mechem pokrytém kameni, by zaškobrtnutí nemuselo být bez následků. Zpět  nás vedly ukazatele přímo do Huelgoatu. Ocitli jsme se v ulici Route de Berrien.

                                                
  Miniatura majáku v jedné ze zahrádek                                            Mlýn Moulin du Chaos                                              Starý kamenný most              

Příjemný výlet v deštivém počasí jsme ukončili posezením v místní restauraci  u jezera konzumací
"crepes". Tady připravují crepes jinak než jak jsme ji měli v Penhors, byly obdelníkové a nebyly tak křupavé, to bylo nejspíš tím, že byly plněné lososem/bramborem v krémové omáčce. Shodli jsme se oba, že klasická  náplň penhorských galettes vejce-šunka-sýr byla chutnější.

Informační tabule u mlýna                                                          Les Crepes                                                                 Parkoviště i promenáda u jezera

Plozévet

 

V podvečer jsme využili toho, že se nebe projasnilo, ukázalo se i slunce, a tak jsme se šli poprocházet jen tak k oceánu. Pro mě to bylo prospěšné, protože jsem šla tu stejnou trasu už podruhé a při mém chabém orientačním smyslu podobná opakování potřebuji.  Utkví mi v hlavě pár detailů a ty mi pak pomáhají v rekapitulaci, kudy jsem to vlastně šla.

                                                                                          Cestou k pobřeží u Plozévetu 

                                                                                        Detaily útesů a dna oceánu za odlivu

6. den - Čtvrtek 31.8.2017

 

Poloostrov Crozon

 

Zatím jsem byla nadmíru spokojena s manželovým výběrem míst a tras, které si ještě doma připravil a neměla jsem tedy důvod bojkotovat realizaci jeho pečlivých příprav. Milovníci pobřeží prý musí vidět poloostrov Crozon, který vystupuje do Atlantiku řadou výběžků se zastrčenými zátokami a stezkami vedoucími po vrcholech útesů.

Od Plozévetu je to takových 60 km jízdy autem. My, ranní ptáčata, se vypravujeme na výlety ihned po snídani, čímž máme jistotu, že se nejméně po tři hodiny vyhneme turistickému návalu.

Pont de Térénez

První zastávka byla ryze technického rázu. Manžel si nenechal ujít tu pozoruhodnou stavbu, visutý most z roku 2011, postavenou francouzskou společností Vinci. Most je jediným místem, kterým lze přejet hlubokou řeku Aulne a umožňuje rychlé spojení mezi městem La Faou a poloostrovem Crozon. Nahrazuje původní z roku 1952, jehož konstrukce velký provoz nevydržela. A musím objektivně přiznat, že se i mně chlouba vyspělého stavebnictví líbila hodně.

Most přes řeku Aulne                                                         Věž mostu 90 m vysoká                                                  Starý most - připomínka dob minulých

Landévennec

 

Druhou zastávkou bylo malé přímořské rybářské městečko Landévennec. Naše zkušenosti s infocentry byly zatím velmi dobré, takže i dnes jsme návštěvu městečka zahájili zastávkou v něm. Slečna nám darovala malinký černobílý náčrtek městečka, ale tímto nás považovala za vyřízené.

Jdeme po Rue Saint Guénolé (mimochodem je to součást nám již trochu poznané stezky G34) k přístavu Port Maria. Zastavujeme se u farního kostela Notre-Dame ze 17. st.. Přilehlý rybářský hřbitov vypadá jakoby vstupoval až do moře. My vcházíme dovnitř kostela a jsme opět pohlceni tou úžasnou skromnou, ale působivou atmosférou. Obrazce na vitrážích nenechávají návštěvníka na pochybách, kterým farníkům tento kostel především slouží.

Námořní hřbitov u kostela                                                     Vstup do kostela Notre-Dame                                             Vitráž v kostele

Městečko se nachází na břehu zálivu Rade de Brest, je pěkně schováno a chráněno před větrem. Díky této  výhodné poloze  se zde daří palmám či středozemní květeně. Projít se po promenádě le Sillon des Anglais, vychutnat si ticho a jen tak si zalenošit, to by lákalo, my však dopoledne chceme věnovat památkám.

U přístavu Port Maria                                                                            Začátek promenády                              Zakotvené loďky

Proto směřujeme na opačnou stranu, procházíme kolem opravdu hodně starých rybářských domků a míříme ulicí Rue de Gorrécer do kopce ke klášteru Abbaye Sain Guénolé.

V ulici Rue de Gorrécer                                                                   Detail jednoho z domu                                                  Vilka před odbočkou ke klášterům

Opat Guénolé zde založil klášter již v 5. st. Z něj však zbyly už jen zdi a další předměty uchovává jen muzeum. Zříceniny bývalého opatství jsme my ale neviděli, mířilo tam dost turistů a nám se tam nějak nechtělo :)  Klášterní život pokračuje v opatství novém a nám se povedlo, byť na malou chvilku, být jeho součástí, protože jsme se stali účastníky závěru bohoslužby. Klášterní kostel je otevřen veřejnosti, fotografovat se smí jen na nádvoří a ve vstupní hale ke kostelu. Uvnitř už se musíte spolehnout jen na své vlastní dojmy a vzpomínky. Co zůstalo mně ? Kostel nový, stěny bílé, strop dřevěný hnědý, fresky moderní, vše strohé, velmi jednoduché, žádná výzdoba. Mniši v bílých sutanách s dlouhou zelenou šálou, kdežto mnich vedoucí bohoslužbu měl sutanu zelenou a šálu bílou. Nebylo jich moc ( cca 20) a byli hodně staří. Mše probíhala v hodně pomalém tempu a její zakončení bylo pro mě dost nevšední - nastalo naprosté ticho snad na 5 nebo i na více minut.

Vstup do  nového opatství                                                          Část komplexu nového opatství                           Pamětní místnost

V komplexu je i prodejna se suvenýry včetně vyhlášeného mnišského ovocného žele pátéz de fruits. Vyrábějí ho mniši ručně z ovoce z klášterního sadu. Tak jsme si jeden sáček směsí kostek žele zakoupili. V průvodci je sice uvedeno, že chutná božsky, já bych byla poněkud přízemní, chutná prostě normálně - jako žele :)

Tím naše seznámení se s Landéveneccem končí. Je to místo, ve kterém bych si dovedla představit strávit více dnů. Je tady moře, pobřeží, pláž, stezky, les, promenáda i památky. Pokud by se našlo i vhodné ubytování, proč ne ? 

Crozon

 

Je mírně po poledni a my jsme v Crozonu, ve městě se stejným názvem jako celý poloostrov. Jdeme ulicí Rue de Poulpatre k náměstí. Zrovna končí trh, trhovci uklízejí,  stánky s rybami čistí hadicemi a do půl hodiny už se nepozná, že se zde nějaký trh konal. Na náměstí Place de l’églisese se nachází,  jak už to bývá,  kostel, pár obchodů, restaurací a kaváren. Domy jsou zase nádherně skromné, kamenné a k tomu kontrastní okenice a záplavy muškátů a hortensií, pro mé oko lahoda.

Menu vyvěšené ve vitríně restauracele Mutin Gourmand (kuk sem) nás zlákalo svou nabídkou. Pravda, cenově naznačovalo luxus a slibovalo vyšperkovanou francouzskou kuchyni i obsluhu. Proč si něco takového nedopřát? Vešli jsme dovnitř, číšník nás vítá a ptá se na rezervaci. A jééje, my žádnou nemáme, budeme muset pryč a přitom je tady tak krásně útulno, to mi bude ale líto, že budeme muset vycouvat. Číšník se jen vřele pousmál a nabídl nám stůl přímo ve středu místnosti s výhledem do náměstí. Paráda. Dali jsme si jídlo z " a la carte", nikoli z "les Menus", jak bývá ve Francii zvykem. Na zvládnutí celého  menu (předkrm, hlavní jídlo, dezert) bychom potřebovali rozhodně tak dvě hodiny a pak ještě siestu. Nás čekala odpolední túra po útesech kozího výběžku, takže jsme hodovali střídmě.   

A co jsme jedli ? - chuťovka : rybí pomazánka, pár krevetek, pusinka z avokáda, sušený lístek z mrkve nebo řepy;

jídlo : 1.: hovězí biftek s restovanou zeleninou a houbami a bramborovo-zeleninový obdelníček; 

          2.: vysoký filet z bílé ryby, zelenina(fenykl, brokolice, paprika), 3 mušičky, kopeček šťouchaných brambor a sos.   

To bylo ale pochutnáníčko, stará dobrá francouzská chuť i úprava. Není divu, že je tu stále plno. 

V Rue de Poulparte                                                      Náměstí v dominantou kostela St. Pierre                                 Restaurace Mutin Gourmand

Po obědě jsme se šli podívat do kostela Eglise Saint Pierre, jehož klenotem je oltář 10 000 mučedníků a varhany. Stále mě udivuje, že jak v Tyrolsku, tak v Brenanii jsou kostely celodenně otevřené. Proč to nejde u nás ? 

Oltář mučedníků v Egl. St. Pierre                                                 Varhany v Egl. St. Pierre                                    Květinářství v Rue de Poulparte

Cap de la Chévre

Popojeli jsme dál na jih poloostrova na  tzv. kozí výběžek Cap de la Chévre. Je to nejjižnější bod poloostrova. Těšíme, že uvidíme atraktivní pobřeží s paromatickými výhledy na Atlantik a zátoku Duarnenez i na Point du Raz. A přesně tak to bylo. Neuchvátily nás jen ty výhledy, ještě nikdy v životě jsme se neprocházeli úzkými kamenitými pěšinami mezi plantážemi vřesovišť, nízkých borovic,  kapradí a keřů ostružin. Nikdy jsem nebyla obklopena tak obrovskými živými fialově žlutými koberci, nikdy jsme neviděla najednou tolik zralých ostružin. Po levé straně strmý vřesovištní útes, končící skálou a bílou pěnou zrozenou z modré třpytivé vody Atlantiku a pak už jen modré, hluboké nekonečné moře. Divoká nádherná krajina.

Na začátku jsme šli po značené, nám již známé, stezce GR34, oceán jsme měli po levé straně. Za tvrzí Batterie du Cap de la Chèvre a památníkem Mémorial de l'Aéronautique Navale se nám kromě již zmíněného  naskytl pohled na malebné pláže schované mezi skalnatými výběžky. Ze stezky GR34 jsme potom sešli na neznačenou. Na náhorní plošině je takových stezek hodně a všude dokola je krásný rozhled, jak na moře, tak na útesy i náhorní plošinu a ztratit se vlastně ani nejde. Je možno chodit křížem krážem, lze udělat okruh hodinový i mnoha hodinový. Viděli jsme i odvážnější turisty, kteří se spouštěli hodně dolů k útesu nebo i k pláži mezi nimi.To by ale znamenalo vystoupat zpátky na náhorní plošinu, a to se nám věru nechtělo.

                                                                                                     Stezkou GR 34 po Cap de la Chévre

Ménez Hom

 

Cestou domů mě manžel upozornil, že máme před sebou nejvyšší a co do rozlohy nejmohutnější kopec v oblasti.  Vystupuje do výšky 330 m a údajně poskytuje výhledy na všechny koncové výběžky Bretaně. Ačkoli silnice vede až na vrchol a dnešní jasný den by byl pro výhledy do okolí vhodný, spokojili jsme se jen s pohledem na kopec zezdola od silnice. Už jsme toho dnes viděli dost a ucaprtaní jsme byli až až.

7. den - Pátek 1.9.2017

 

Jižní pobřeží

 

Dnes jedeme poznávat jižní pobřeží bretaňského poloostrova, počasí nám přeje, už od rána je sice chladněji, ale slunečno. Těšíme se, co nového nám  nový den přinese.

Concarneau

Z četných pobřežních měst jsme si k návštěvě vybrali středně velké město Concarneau. Měl by tady být stále funkční rybářský přístav, opevnění Ville Close a spousta historických budov, restaurací a obchodů. 
Zaparkovali jsme si bez problémů v ulici Aveneu Alain Le Lay blízko centra a hned jsme  splynuli s davem mířícím k přístavu. V první chvíli jsem znervózněla, vždyť já přece nechci strávit čas  kličkováním v rušných ulicích a náměstích! Brzo se však ukázalo, proč je tu tak rušno, na náměstí Place Jeana Jaurése se konal trh, a ne ledajaký. Stánky obložené zbožím všeho druhu, masem, uzeninami, ovocem, zeleninou, sýry, pestrobarevnými nákupními taškami, sandály Babouches, dečkami, ubrusy, přehozy, šatstvem, hračkami a já nevím čím ještě. Vedle je ještě kamenná tržnice se spoustou ryb. Prodejci vyvolávají nabízené zboží, lidí se baví, ochutnávají, smlouvají a nakupují. Nechodí se tu na nákup s igelitkou, ale s velkou taškou, příp. košem s přírodní tkaniny, kde se vše pečlivě uloží, nepomačká a hlavně vykukuje ven. Chvíli tady chodíme a okukujeme, ani se nenadějeme a jsme pohlceni a polapeni. Tady nelze jen tak koukat a nic z toho si nekoupit. Jak malá holka se těším z malé pestrobarevné kabelčičky přes rameno, velké tašky/koše s motivem bretaňské vlajky a  krásného přehozu na postele v barvě oceánu. 

Byli jsme na začátku prohlídky města a manžel už byl obtěžkán jak vánoční stromeček, proto jeho rozhodnutí uložit nákup do auta nebylo vůbec od věci a když mi ještě doporučil, abych tam na něj počkala, přivítala jsem to s radostí. 
Odpočívám si tu v kruhu mých vrstevníků na kruhové dřevěné lavici pod palmou a obklopuje mě pulzující francouzské tržiště. Je mi báječně. Vedle je stánek s masem a uzeninami a prodejce je zkrátka "boží". Malý, podsaditý mužík v červeném tričku s černým širokým klobrcem na hlavě,  odřezává kus flákoty a na její kvalitu pěje chvalozpěvy. Číší z něj dobrosrdečnost a radost z prodávání. Proč jen neumím francouzsky ?  

Manžel mě našel jako poslušnou holčičku přesně na místě, kde mě ponechal a za odměnu mě vzal na kapučino s tuplovanou šlehačkou na zahrádku kavárny s výhledem na tržiště a hradby. Dojem z města Corcarneau byl tímto ještě dokonalejší.

Tržiště na náměstí  Place Jeana Jaurése

Lavice pro odpočinek                                                                   Prodejce ryb                                                            Stánek hýří barvami

Dobře naladěni a já ještě navíc s novou taštičkou přes rameno jsme vyrazili vstříc dějinám a přešli k poloostrůvku  Ville Close, k pevnosti postavené mezi 14. a 17. st. s cílem bránit  městský záliv před anglickou invazí. Včleňujeme se mezi četné  turisty a vstupujeme za hradby. Hned za nimi na prvním nádvoří nás vítá živá hudba, tři muzikanti hrají dávné písně. Postáli jsme zde notnou chvíli, zaposlouchali se a protože na stolečku bylo k mání i cd, tak jsme si je rádi zakoupili. Mimochodem, keltské, bretaňské a irské písně nás v autě na cestách doprovází i dnes.

Nábřeží před k Ville Close                                         Vstupní brána do Ville Close                                                            První nádvoří

Vstupujeme za bránu a zde se vlastně ukrývá malé městečko. Místo dnes kouzelné, připravené pro turisty, plné restaurací, creperies, obchůdků se suvenýry. Turistů je dost, ale nijak mi nevadí, dá se volně procházet, okoukávat a obdivovat. Concarneau je označováno jako Ville Bleue, protože místní rybáři používali jasně modré sítě. Já sítě neviděla, ale pohádkových domů s modrými prvky bezpočet. 

                                                                               Domy v ulicích  Ville Close

Po dobrém obědě v jedné z těch četných restaurací jsme se prošli po hradbách, obkroužili jsme je kol dokola, viděli plachetnice zakotvené v přístavu a seřazené pěkně jako vojáci v řadách, městskou pláž s průhlednou vodou ( to mě tady u městských pláží vždy dost udiví). Šli jsme prostě La Tour de la Fortune 

Lodní linka přes záliv                                                                   Přístaviště plachetnic                                                       Plage de la Ville Dorée

Venkovní auditorium                                                                     Tour du Gouverneur                                                      Děla z vraku fregaty Venus

Opustili jsme Ville Close a koukáme, že po tržišti zbyly už jen zbytky posledních stánků a pár dodávek. Je tomu tak vždy a všude, meteleskublesku - najednou kde nic tu nic a je náměstí pusté a všude klid. Šli jsme pak ještě dál jen tak ulicí Quai de Pénéroff a Quai de la Croix.  Zdá se, že tato část je už většinou turistů opomíjena, a já bych řekla že neprávem, protože pobřežní široká a novodobá promenáda poskytuje pěkné výhledy na záliv a najdou se zde i památky, např. Chapelle Notre-Dame-de-Bon-Secour. Něco po půl třetí opouštíme měst a míříme cca 20 km na východ do městečka Pont Aven

 Pont - Aven

Městečko Pont - Aven je dnes známo spíše ve spojení s uměním. V 19. st., v tehdy ještě malé a levné rybářské vesnici,  nacházeli útočiště a inspiraci  umělci jako Paul Gauguin, Emil Bernard nebo Paul Sérusier. Zde byly položeny základy malířského směru známého pod pojmem "pontavenská malířská škola" . Pont - Aven neleží přímo na pobřeží, jeho spojení s ním je ale velmi těsné, protože leží blízko ústí řeky L'Aven .

Naše první seznámení s městečkem bylo právě u říčního přístavu. Zde, podél celého nábřeží, je totiž  možno parkovat.  Obsazených míst bylo opravdu hodně, v plné sezóně je výjezd zřejmě zdlouhavý, připomněli jsme si náš někdejší odjezd ze Saint Tropez.  Naše první pontavenské kroky vedou nábřežím Quai Theodore Botrel, lodě kotví jak na břehu (čeká je repase), tak na vodě, jsou to spíše malé skromné jachty. V mírném svahu podél nábřeží obdivujeme elegantní terasovité domy, svědčící o postupném rozšiřování a rozkvětu města.

Nábřeží od parkoviště                                                                           Říční přístav                                                          Vila ve svahu nad řekou

Procházka po nábřeží byla jen krátká, po deseti minutách jsme byli v centru dění, v ulici Rue du Port a Rue des Meuniéres., a to rovnou mezi obchůdky se suvenýry, keramikou, textilními výrobky a obrazovými galeriemi. Samozřejmě nakukujeme dovnitř, ale kupujeme už jen tradiční křehké máslové sušenky v Biscuiterii  Traou Mad.

Hotel a restaurace na Quai Theodore Botrel                               To je ale kousek, co ?                                                     Voňavé křehké bretaňské sušenky

                                                                    Galerie v Pont - Aven                                                                                 V kostele Église Saint-Joseph

Ačkoli procházka po druhém břehu řeky Aven by byla jistě také hezká, vynechali jsme ji a šli jsme se podívat na promenádu pojmenovanou po bretaňském novináři a básníku Xavier Grallovi, jenž se připomíná návštěvníkům bronzovou sochou

                                                                               Na promenádě Xaviera Gralle                     

Nějak jsme již byli z pochůzkování po městečku unaveni a zatoužili jsme se projít mimo ulice obležené turisty. Vyšli jsme nahoru do stráně nad řeku a shodou okolností jsme narazili na žluté značení  stezky Circuit de la Chapelle de Tremalo a to jsme netušili, jakou krásou nás dokáže potěšit.

U Rue de la Villemarque                                         Alej Patrice de la Villemarque Corno Stezka ke kapli v Trémalo                     Nekonečná alej na cyklostezce

Aniž bychom si to předem naplánovali, dostali jsme se  Bois d'Amour (lesem lásky) a   působivou alejí  ke kapli Notre-Dame de Trémalo (15. st.). Na vnějším vzhledu kaple mě překvapilo, jak byl štít široký, téměř se dotýká země. Zachytit celou kapli včetně zvonu se mi vlastně nepodařilo.

Uvnitř kaple je zavěšen velký dřevěný kříž s Kristem, který inspiroval Paula Gauguina k namalování známého obrazu Žlutý Kristus (1889). No prosím, a zase jsme u památek. Všude se zde něco najde.

Od kaple jsme se vrátili do městečka, ještě jsme jen tak letem světem  nakoukli do pár galerií a poklidným krokem jsme se vraceli po nábřeží zpět k autu. 

Nádherný byl celý ten den !!!

8. den - Sobota 2.9.2017

 

Poslední den naší dovolené v jižní Bretani jsme vyhradili  návštěvě města Quimper, středobodu historie keltské kultury a Bretaně. Odpoledne mělo být ve znamení rozloučení se zátokou Baie d' Audierne na jejím západním cípu  Pointe de Penmarc'h.

Vyjíždíme jako vždy hned po deváté hodině, cesta do centra Quimperu nám trvá pouhých dvacet minut, provoz je malý.

 

Quimper - hlavní město Finistére

Město nás vítá slunečným, ale poměrně chladným ránem. Parkujeme u řeky L' Odet na parkovišti Michela Gloaguena, jdeme nejdříve po nábřeží a pak míříme mezi domy směrem ke katedrále, jejíž věž je pro nás dobrým orientačním terčem. Nebyli bychom ve Francii, kdybychom dopoledne nenarazili na tržnici. Fotím si asi k údivu místních  ryby v přepravkách v naději, že dokážu z cenovek vyluštit, jak se která ryba jmenuje. Říkám si, při výběru ryby z menu v restauraci se jen kouknu na foto a hned budu vědět, co si objednávám. Jenže mi nedošlo, že to francouzské písmo nerozluštím, nezbyde mi než zase doufat ve svou intuici.

Připomínka na gen. De Gaulle                                                   Domy jsou už městské                                                        AAA ty ryby

Město pomalu ožívá                                              Pohádková cukrárna s mandlovými pusinkami                                 V pozadí věže katedrály Sain Corentin

Tak nějak se motáme uličkami staré čtvrti soustředěné kolem náměstí u katedrály. Co dělá běžný turista při návštěvě města? Nakouknete do obchůdku, do výlohy, pohlednete nahoru na fasády domů, vyfotí partnera, pak vyfotí to vše kolem sebe,  až si z toho všeho musí sednout ... na kafe. Takže i my teď sedíme u kapučína na červených židlích Café du Finistere a pozorujeme, jak jde život.

                                                                             Na náměstí u katedrály                                                        

Do katedrály jsme také vstoupili, samozřejmě. Je velká, světlá, slavnostní a bohatě vyzdobená vitrážemi.  

                                                                                       Cathedral Saint Corentin

Procházíme se úzkými dlážděnými uličkami  (např. Rue Kéréon, Rue du Guéodet, Rue du Sallé), kde hrázděné či kamenné domy navozují atmosféru dávného středověku. Nevynechám obchůdek s ručně  malovanou keramikou  fajáns, líbí se mi ty talíře, vázy, bucláčky, je to opravdu moc pěkná tradice. 

U Rue des Boucheries jsem v úzké štěrbině mezi domy zahlédla vývěsní štít s podobiznou Sherlocka Holmese.  Celé letošní léto poslouchám na Dvojce hry s Sherlockem, ale že by mě doprovodil až sem do bretaňského Quimperu? Jdu se podívat dál a najdu útulný, tichý dvorek s restauraci La Petit Gaveau a koplexem propletených domů. Co má ale tato restaurace společného s Sherlockem se mi nepodařilo na místě zjistit.

Pohlednice a suvenýry                                                                    Keramika fajáns                                                          Dvorek se Sherlockem

Quimper se má skutečně hodně čím chlubit, my jsme viděli jen zlomek historického centra, nemluvě o tom, že jsme nevstoupili do žádného muzea, kterých má město požehnaně. Na mě osobně nejvíce zapůsobily oba bulváry (Dupleix a Amiral de Kerguélen) podél řeky Odet. Procházka po širokém nábřeží, ve stínu stromů se zdá být zónou klidu, ačkoli není zónou pěší. Oku lahodí nesčetné truhlíky rozkvetlých muškátů, petunií a dalších květin. Obě nábřeží spojují můstky, a že jich po celé délce bulvárů je ! Ó,  jak romantické !

Na nábřeží řeky Odet                                                  Můstky na řece Odet                                             Boulevard Amiral de Kerguélen

Loučíme se s centrem bretaňské kultury a míříme na odpoledne k oceánu. Zastavujeme se cestou v přístavním městě Guilvinecu na rychlý oběd  a pakse  už  po pobřežní silnici vydáváme na západ na Pointe de Penmarc'h.

Point de Penmarc'h / Saint Guénolé / Phare d' Eckmuhl

  

Chtěli jsme se s jižní Bretanií rozloučit symbolicky, jak jinak - u oceánu. Zaparkovali jsme v malé  vesničce Saint Guénolé, kde je sice u majáku Phare D'Eckmuhl vše uzpůsobeno potřebám turistů a návštěvníků letovisk, ale tak nějak decentně, je tu naprostý klid a líná pohoda. Navštívili jme obchůdek se suvenýry (dopoledne jich bylo asi málo :). Mě zaujal nenápadný stánek s bretaňskými dečkami různých vzorů a tvarů, vždy však kruhových. Nevím, jak se nám podařilo rozumět té hodné paní krajkářce, ale dozvěděli jsme se, že už zbyly ve vesnici poslední dvě ženy, které ještě ovládají toto tradiční umění.  Byla ráda, že máme o její práci zájem a názorně mi ukázala, jak háčkuje kordonetkou základní tvar. Sama háčkuji, sice podstatně jednodušší kreace, a tak jsem si na památku a pro inspiraci jedno "kolečko" zakoupila.

Inforamační centrum                                                                              Suvenýry                                                         Bretaňské dečky

Výběžek Penmars'h na jihovýchodě audierské zátoky je na rozdíl od západních výběžků ( Point du Ras) naprosto rovinatý, nejsou tu žádné útesy, vřesoviště ani skály. Jen placatá, poměrně suchá a písčitá zem. Našli jsme stezku, dokonce promenádu, podél břehu a krásně jsme se prošli až k Port du Bouc. Cestou jsme zjistili, že tato stezka je opět součástí naší již známé GR34.  
Studený vítr už přestal foukat, hladina oceánu byla klidná jako rybník a procházka podél břehu a na molo byla velmi příjemná. 

Maják Phare d'Eckmuhl                                                          Port de Saint Pierre                   U promenády Baptiste Dupuise

                   Letoviskové domky na pobřeží podél promenády Baptiste Dupuise                                                              Pomník statečným námořníkům                         

Jsem konci světa a loučím se s jižní Bretaní. Ó, jak nostalgické.

Večer balíme a  vstřebáváme zážitky z posledních dnů. Jsme moc rádi, že jsme ještě mohli podniknout takovou cestu sami, bez cestovky a průvodců. Sice jsme se ochudili o odborné výklady bohaté na historické události,  nenavštívili jsme jistě mnohá další pozoruhodná místa, zato však máme volnost, program si přizpůsobujeme podle momentálního počasí, nálady a fyzických možností. A tak se  nám to líbí.

Ráno se přesouváme na sever Bretaně, do Saint Malo.