Hryzely-Davídkov-Habr

Sobotní odpoledne 5.11.2016

Poněkud inverzní ráz počasí v naší sázavské kotlině nás donutil hledat paprsky slunka ve výše položených místech. Vyjeli jsme tedy zkoumat pahorkatinu Horního Posázaví. A vyplatilo se, jakmile jsme vyjeli do kopců nad městem Sázava, krajina se rozjasnila a vše vypadalo mnohem veseleji. Celá natěšena jsem toužila vidět zase tu úchvatnou barevnou scenérii lesa, kterou umí vymalovat jen podzim. 

Zakotvili jsme na návsi obce Hryzely, měli jsme namířeno k Mlýnu Davídkov a do lesa Nad Davídkovem. Původní plán byl jinačí, chtěli jsme do Zásmuk a odtud udělat kolečko lesem. Silnice sem byla uzavřena či co, operativně se nabízely tedy Hryzely.

mapka (kuk sem)

Obec Hryzely je malá víska s letitou historií (první zmínky už ve 14. st.), na návsi je pěkná zvonička, bohužel se ztrácí za mnoha kontejnery na tříděný odpad. Šli jsme prudce dolů po silnici, podél ní staré rodinné domky nebo usedlosti. Divíme se, co vedlo naše předky k tomu, že svá stavení si postavili zrovna zde, v takové strání. Přešli jsme přes můstek nad říčkou Výrovka a za chvilku bylo před námi údolí Davídkova Mlýna. Napojili jsme se zde na modrou TZ s rozcestníkem Davídkov.

Dýchlo zde na mě skutečně kouzlo minulých věků (mlýn zde stojí už od 14. st.). Údolí je protnuté velmi klidnou silnicí, napravo vidím zrcadlově se lesknoucí hladinu rybníka, nalevo se rozprostírá rozlehlý areál mlýna. Pěkné budovy, kolem dokola ohrazené pastviny pro koně, najde se tu i kus místa pro tenisový kurt. Ale pozor, ne ledajaký, nýbrž travnatý. Wimbledonský centrkurt by mohl závidět. Vše působí takovým uklidňujícím dojmem. Ono také člověk lehce podléhá nostalgii a pocitům klidu v lůně přírody, v listopadovém odpoledni se to tu zrovna lidmi nehemží. 

Pokračujeme po silnici na Doubravčany po modré TZ. Vlevo bublá Výrovka, vpravo příkrá zalesněná stráň. Jak silnice uhýbá doprava na Zásmuky, opouštíme modrou TZ i silnici a vstupujeme na lesní cestičku do lesa Nad Davídkovem. Je tu spousta lesních cest, tak se nám nějaký okruh lesem jistě povede. Po koberci  spadaného listí se jde velmi pohodlně, ač stoupáme poměrně strmě vzhůru. 

Když stoupám, tak se vždy nakloním tak nějak  dopředu a "čučím do země", už abych měla ten kopec za sebou. A ono to čučení do země se mi tentokrát vyplatilo, byla jsem odměna krásným zdravým hřibem pravým.  

Došli jsme nahoru na kopec, obloha se pokryla mraky a výhledy už byly dušičkové. Po okraji lesa jsme došli do vísky Habr. Udivuje mě, že tady v takové pustině, daleko od obchodu, lékaře a školy, dovedou lidé žít natrvalo, nejen výletně o víkendech. Já, holka z panekáků, bych to nedokázala.

Mají to tu ale v tom Habru moc hezké. Jen pár domů, ale neopomněli si tady udělat místní rozcestník.

No a pak už následoval sešup dolů opět lesem po koberci z listí až k břehům davídkovského rybníka
.

Protože vrata areálu mlýna byla otevřena, tak jsem zvědavě nakoukla dovnitř. Z jejich webových stránek jsem se dočetla, že se tu koná spousta kulturních a společenských akcí a je zde možno pobýt prostě jen tak, jako turista. Hezké.

Od mlýna jsme se museli zase dostat nahoru k autu do Hryzel. Trochu mě to zneklidňovalo při vzpomínce na cestu sem dolů, ale nakonec to nebylo tak strašné a ani jsem moc nečučela do země :). V autě mě pak čekala svačinka a odpočinek. Řídit jsem nemusela :).

bylo by dobré se moci tam ještě někdy podívat a projít to u Zásmuk, Doubravčan, Vavřince. Na mapě se to tu hemží památkami - tvrze, hradiště, zvoničky, zámky, kláštery ... Tolik toho je tu ještě k poznávání. Tak příště !