Achensee in Tirol - Pertisau

Achensee in Tirol - Pertisau      30.7.2016 - 6.8.2016

Minulé léto v Kitzbülských Alpách se nám hodně vydařilo. Vandrování po kopcích a v údolích  se nám líbí, je pro nás aktivním odpočinkem. V německy mluvicích zemích se bez problémů domluvíme, cesta sem není dlouhá. Ubytování skvělé, pohostinnost místních přirozená, jídlo velmi dobré a k tomu všemu spousta pěších tras v nádherné přírodě. Tak proč se sem nevracet? A tak už v zimě, za dlouhých podvečerů, jsem pilně googlila a vyhledávala místo vhodné pro naši letošní dovolenou.  Ráda bych hory spojila s příležitostným koupáním v čisté průzračné vodě, a tak volba letos padla na region největšího tyrolského jezera Achensee.

Jezero Achensee je jako fjord posazeno mezi pohoří Karwendel a Rofan. Vodní plocha 9 km dlouhá a 133 m hluboká je obklopena horami vysokými až 2500 m. U něj jsou pouze tři obce, Maurach, Pertisau a Achenkirch. Tak nějak uprostřed levého břehu leží Pertisau, silnice zde končí a jako výchozí bod pro naše výlety do všech směrů se mi jevil nejvhodnější. Výběr pensionu byl pak záležitostí pečlivé rešerše s pomocí webových stránek www.achensee.com. Moje volba padla na pension Berghof  a vzhledem k srpnovému termínu naší dovolené, kdy všem německým rodinám začínají prázdniny (my jindy bohužel nikdy nemůžeme) jsem rezervaci potvrdila již v lednu. A vše s více než půlročním předstihem bylo připraveno a těšení se na léto už mohlo mít konkrétní podobu.

1. den - Sobota 30.7.2016

Nastal den D a my se ráno kolem sedmé hodiny vydáváme na cestu autem. A opět, stejně jako loni s ohledem na začínající prázdniny v Německu a očekávaný kolaps na dálnicích, volíme trasu mimo ně. V Čechách si opakujeme loňskou trasu Sedlčany-Příbram-Strakonice-Vimperk a Strážný. Je krásné počasí a česká krajina za Strakonicemi a pak Šumavou je nádherná, to tedy musím přiznat. Chata Střecha na Kubové Huti stejně jako loni stále čeká na kupce. Na Kubovce jsem byla naposled v létě před 22 lety, tenkrát  mi tamní lesy pomohly zvládnout velkou bolest v srdci, kterou může způsobit jen ztráta milované mamky. Tak dost a zpět do přítomnosti. V Německu opakujeme trasu na Passau, Traunstein u Chiemsee a Marquartstein, kde jsme chtěli být jako loni na obědě, ale nepovedlo se, měli zavřeno. 

           Krajina Strakonicka                                                               Chata Střecha -Kubová Huť                                       Passau

Za hraničním přechodem do Rakouska jsme se  napojili na dálnici Saltzburg-Innsbruck a sjeli v Jenbachu. Z Jenbachu přes Maurach do Pertisau to už byl jen kousek, zato parádním serpentínovým stoupáním, neboť Achensee je v nadm. výšce 940 m. Pension najdeme bez problémů, nachází se totiž těsně u kostela a golfového hřiště. Na naši přechodnou základnu jsme dorazili kolem 14-té hodiny. Ubytování proběhlo hladce, pokoj je hezký, řekla bych že zařízen v chlapsky moderně-mysliveckém stylu. Trochu jsme vybalili a vydali se ven něco dobrého sníst  a pak udělat malou podvečerní procházku a seznámit se s okolím. Ostatně, tak to děláme vždy v první den příjezdu.

       Pertisau od závory Karwendel                                                 Pěší stezka k jezeru                                                  Promenáda u jezera

2. den - Neděle 31.7.2016

Den začínáme snídaní a jako správná ranní ptáčata hned v osm hodin a  divíme se, že nejsme v pěkné a prostorné jídelně první. Seznamujeme se s majiteli, manželi Entnerovými, sympatickými štíhlými čtyřicátníky.  Po zdvořilostní chvilce v tyrolském nářečí pochopili, že si s námi takto moc nepopovídají a přešli do jakžtakž nám srozumitelné němčiny.  Pan Entner v tyrolských "Lederhosen" obsluhuje a baví hosty, paní Entner se stará o pěkný vzhled bufetu, vkládá drobné luční květy mezi sýry, salámy ... etc., upravuje vázičky a taky úřaduje (vystavuje nám Achensee Card). Protože na webových stránkách pensionu se uvádí, že p. Entner je horským průvodcem a že rád poradí s výběrem vhodné túry, tak toho využíváme hned, abychom se ujistili, že námi naplánována vycházka bude pro první den akorát. Vzhledem k nepříznivé předpovědi počasí máme v plánu cestu podél západního břehu jezera na Gaisalm, příp. až do Archenkirchu a zpět parníkem nebo busem. Pan Entner nás ujistil, že cesta je pro nás naprosto vhodná, doslova řekl "gemütlich", tj. pohodlná a pršet, to že určitě nebude, mraky jsou vysoko.

Než jsme vyrazili, měli jsme ještě moc pěknou podívanou z balkonu, byla neděle a zvony kostela zvonily na mši, ale ne ledajakou, slavnostní svatoannenskou (jak jsme později zjistili). U kostela se shromažďují lidé v krojích, slyšíme slavnostní hudbu a objevuje se i malý průvod. Parádní. Všichni se přivítají a vstupují do kostela. Tradice jsou stále součástí života Tyrolanů, a to je dobře. 

Trasa Pertisau - Gaisalm - Achenkirch  

Jakmile podívaná skončila, sebrali jsme své baťůžky, vzali sebou i deštníky pro případ, že by horský vůdce (jak jsme p. Entnera důvěrně začali nazývat) neměl pravdu.

mapka (kuk sem)







Jdeme od našeho pensionu k jezeru téměř prázdnými ulicemi. Hned jak jsme došli k začátku naší trasy, k rozcestníku na Mariensteig/Gaisalmsteig, už jsme rozkládali deštníky, začalo drobně pršet. Smějeme se, no to se tedy náš horský vůdce moc nepředvedl :). Ale je ještě teplo, cesta je široká, štěrková, rovinatá. Lavičky a odpočívadla snad na každém druhém kroku. Říkám si, jestli stezka bude pokračovat ve stejném duchu, tak to bude docela nuda. Výletníků málo, na prstech lze spočítat, ale ovádů, těch je tu dost. Ve vlhku a teplu nechceme být jejich snadnou kořistí, a tak se nezdržujeme a pokračujeme rychle stále vpřed.
 

    Odpočívadla na začátku stezky                                                 Pohodlí na začátku stezky                                        Uplakané Achensee

Cesta se začíná nenápadně zúžovat a klikatit, objevují se úseky ve skále, schůdek nahoru, pak zase dolů, sem tam můstek a slizké čouhající kořeny stromů. Musíme zpozornět a jít opatrně. Začíná to být dobrodružné. Náročnost cesty se zvyšuje, nenápadně se dostáváme výš a výš do svahu nad jezerem. Trička už jsou propocená. Fotit nelze, v jedné ruce deštník, pode mnou slizko a zprava prudký sraz do hlubokého jezera. Vlastně si fandíme, že je dobře, že nesvítí slunko, to by akorát pralo do nás, tak je lepší déšť :)

                        Stezka přitvrzuje                                                         Stezka ve skále                                                                       Před Gaisalmem

                                                                                             

Když jsme uviděli chatu Gaisalm, zaradovali jsme se. Jednak už se dostavovala únava, jednak nějaké to kafíčko a koláček by přišly taky vhod. Odpočinek byl tedy namístě. Chata je provozována skutečně tak, aby pokryla velký nápor turistů. Takových však, jakými jsme byli my, tam nepřijde mnoho. Většina jich přijede parníkem a parníkem jede zase zpět. Je to atraktivní místo a dostanou se tam tak i ti, kteří náročnou chůzi už nebo ještě nezvládají. Odpočinuli jsme si na zastřešené zahrádce, doplnili tekutiny i cukry a protože přestalo pršet, rozhodli jsme se v cestě pokračovat až do Achenkirchu. Tabule s upozorněním o náročnosti této stezky zde už ale nechyběla. 

       Zastřešená terasa Gaisalmu                                                           Pohled od Gaisalmu                                                     Upozornění 

A správci stezky mají  pravdu, ten kus byl náročný. Šplhalo se nahoru a pak zase dolů, deštník už ale nebyl potřeba, což jsme fakt s radostí přivítali, poněvadž i rozhledy byly veselejší. Potkávali jsme už více turistů, rodiče, prarodiče, děti, mladé páry, starší páry. Všichni jsme se vzájemně zdravili a usmívali se.

                   Parník vyjíždí                                                      Pohled ze svahu zpět na Gaisalm                                 Stezka vysoko ve svahu

Došli jsme až do Achenkirchu, pěkného městečka, posazeného do rozložitějšího údolí než je Pertisau. Našli jsme si restauraci na nedělní oběd. Po úvodní anabázi s výběrem vhodného jídla pro mě-dietařku jsem se nakonec s mladinkou číšnicí domluvila a já byla nadmíru se svým jídlem spokojená (jemný krůtí plátek, brambory a míchaný čerstvý salát). Manžel spořádal porci se dvěmi velkými vídeňskými řízky a pívečkem a byl z toho doslova hotov :). Každopádně dobře najedeni a odpočati jsme se vydali hledat stanici autobusu. Tu jsme sice nad objektem Scholastika našli, jenže z jízdního řádu jsme moc moudří nebyli. Riskovat, že se ocitneme jinde, než bychom chtěli, jsme po 10 km dost náročné chůzi nehodlali a na cestu zpět jsme raději zvolili  parník.

           Domy v Achenkirchu                                                           Koupaliště u jezera v Achenkirchu                        Achenkirch- Scholastika

V pokladně přístaviště jsme si zakoupili palubní lístky (Archenkirch-Pertisau  na osobu 10,40 EUR, doba jízdy :1/2 hod). Když jsme čekali na parník, zase začalo pršet a k tomu navíc od jezera studeně foukalo, obloha se opět pokryla ocelovou šedí a jezero jakbysmet.  Překvapilo nás, s jakou rychlostí a jak obratně se ten kolos pohybuje. Na stanovišti v Gaisalmu přistoupila celá obrovská seniorská skupina výletníků. Nás hřál pocit, že my se ještě k nim řadit nemusíme, že jsme kus cesty zvládli po svých :). 

      Achenkirch-parník přijíždí                                                            Na palubě parníku                                                    Achensee-pohled od Achenkirchu

Cestou zpět do pensionu jsme se zastavili naproti v kostelíku, zapálili jsme svíčku a tím jsme náš první výlet u Achensee ukončili. Jen jak jsme zavřeli za sebou dveře od pokoje, začalo lejt jako z konve a lilo celou noc.

 2. den - Pondělí  1.8.2016

Snídaně už ve zcela běžném rytmu a režimu. Pán Entner se nám omlouvá za svůj včerejší chybný odhad vývoje počasí a uznale pokyvuje hlavou, kam že jsme to včera až došli. Počasí se do dnešního rána neumoudřilo, naopak ještě se ochladilo. Záchranou mohl být jedině další okruh kolem jezera, tentokrát směrem na  Maurach. Na sebe bundy, mikiny a deštníky a vzpomínali jsme na naši loňskou cestu z Kitzbühlu do Kirchbergu kolem jezera Schwarzsee, bylo přesně stejné počasí.

Trasa Pertisau - Maurach - Buchauer Wasserfall - Buchau

 mapka (kuk sem)








Na začátku jezerní promenády je postavena dřevěná rozhledna, tak jsme na ni vystoupali, abychom si lépe užili rozhled na štíty zahalené do mlhy a mraků :). Pak jdeme stezkou úplně po rovině, po levé straně jezero, po pravé cyklostezka a hned za ní silnice, za silnicí do vrchu les. Za stanicí parníků se připojuje ještě jednokolejka, železnice staré parní zubačky, spojující Jenbach s Maurachem. Provoz už začíná sílit, přibývá baťužkářů stejných jako jsme my a hlavně cyklistů  i aut. Ranní poklid je pryč.

            Rozhledna v Pertisau                              Stezky kolem jezera směrem na Maurach                                                Achensee-severní cíp

Najednou koukáme na tabuli, naše pěší stezka se přejmenovává na Strasse der Linden (Ulice písní), kde postupně přicházíme ke dvanácti  zastavením s masivními kamennými tabulemi, na kterých je vepsaná pokaždé jiná německá lidová píseň. Vybízí tímto kolemjdoucí k aktivnímu připomenutí si tradic společného vandrování se zpěvem. Moc pěkně pojaté a zpracované. S veselým trylkováním jsme se dostali k severnímu cípu jezera.

       Strasse der Linden  u Achensee                                                                 Zastavení s písní                               Odpočívadlo nemá chybu, co ?

Z Ulice písní scházíme na cyklostezku, a hle-zrovna jede mašinka. Vstupujeme do Maurachu, již neprší. Ani jsme se nenadáli a už nás láká fajnová kavárna "Klinger". Z četných laskominek jsme si vybrali nakonec klasický Sachrdort a nemohlo chybět kafíčko. Příjemně jsme poseděli v teple a protože se trochu vyjasnilo, rozhodli jsme se pokračovat dále.


     Statek u silnice před Maurachem                                                      Parní zubačka                                                Kavárna Klingel v Maurachu

Prvním našim cílem byla kaple na vrchu vedle stanice lanovky na Rofan. Nádherné místo! Rozhled na všechny strany! A z těch dřevených odpočívadel se mi tedy vstávat věru nechtělo, nejraději bych tam ležela a koukala do nebe a z mraků si vytvářela nejrůznější obrazce.... Taťka mě ale rychle přivedl do reality. Povel vstávat a jde se dál, byl neúprosný :). Ale pozor, slíbil mi vyrobit stejné odpočívadlo a mohu si fantazírovat doma na zahradě, jak dlouho budu chtít.


              Stanice lanovky na Rofan                                                        Kaple nad Maurachem                                           Výhled od kaple

Od kaple jsme pokračovali lesní stezkou nad čtvrtí nových vil a pensionů Rofangarten. Zase mě to tu začalo víc bavit. Chůze ve stráni po slizkých vyčnívajících letitých kořenech stromů vyžadovala bdělost. Stoupali jsme výš a výš, našim etapovým cílem byly nyní vodopády Buchauer Wasserfall. K vodopádu jsme došli, z dřevěného můstku jsme mohli pozorovat jen hlubokou rokli bez vody. Trochu nám to bylo líto, ale už aspoň vykouklo slunko a výhledy odsud byly krásnou odměnou za výšlap.

        Stezka k Buchauer Wasserfall                                              Buchauer Wasserfall (t.č. vyschlý)                                 Výhled od vodopádu

Značenou cestou jsme mohli pokračovat ještě k dalším vodopádům, DalfatzerWasserfalle. Dle ukazatele na značce to mělo být pouhých 20 minut, jenže po loňských zkušenostech už víme, že se jimi  až tak doslova nelze řídit. Osobně se domníváme, že nezohledňují náročnost. Nicméně rozhodli jsme se to zkusit, když tak to někudy sejdem dolů do Buchau.  A tak tomu nakonec i tak bylo. Pokus překonat další výrazný výškový rozdíl jsme po čtvrthodince vzdali, místo dalšího funění do kopce jsme si parádně odpočali na vyhlídkových dřevěných odpočívadlech. Jakoby tam obě byla připravena jen pro nás dva. Manžel tentokrát nevelel "vpřed", a tak jsme si zde oba  pěkně poleželi a koukali do nebe.  Pak jsme našli nějakou cestu dolů, potok a la vodopád jsme vlastně taky našli, nebyl to sice Dalfatzer, ale tam odněkud určitě tekl :). Bylo před druhou odpolední a my došli do čtvrti Buchau.

     Rozcestník u Buchauer Wasserfall                                             Cesta od Dalfatzerwasserfallu                                       Maurach- Buchau

V Buchau jsme měli v plánu nastoupit  na parník a tímto se pohodlně dopravit  zpět do Pertisau. Plán se nám ale nějak zkomplikoval, z jízdního řádu jsme totiž záhy zjistili , že zde v Buchau parník směrem na Pertisau staví jen jednou denně a rozhodně ne v dobu, kterou jsme potřebovali. Pro nás žádný problém, dojdeme do Maurachu ke stanici Seespitz. Když jsme došli už tam a viděli jsme, že je to už jen kousek do Pertisau, tak proč čekat na parník, vydali jsme se tedy zase po svých. Cestou, když jsme míjeli Gasthof Hubertus, se nám o slovo přihlásily žaludky, a tak jsme se zde zastavili  na pozdní oběd. A musím říct, že přišel velmi vhod. Do Pertisau do pensionu jsme už dorazili takovým vycházkovým tempem. Ačkoli ráno, vzhledem k počasí, to  na žádnou velkou túru nevypadalo, tak jsme nakonec zvládli celých 15 km a zážitků bylo taky docela dost. 

 3. den - Úterý  2.8.2016

Podle předpovědi počasí nás ráno mělo přivítat slunko. Protože jsme měli pokoj situován na východ, očekávala jsem, že mi sluneční paprsky nedovolí ani dospat. Ale kdepak. Naštěstí ale nepršelo a i obloha ztratila svůj včerejší ocelový nádech. Mraků bylo ale stejně ještě dost.
Chtěli jsme hned ráno vyjet lanovkou na horu Zwölerfkopf a pak si nahoře projít nějaký vhodný okruh se sestupem do Pertisau. Včera večer jsem se řádně studiem map a letáčků na tuto trasu připravovala! Jenže  za momentálně vládnoucího počasí bychom přišli o pěkné rozhledy. Tak jsme tomu dali odklad a zvolili trasu v údolí Tristenau.

 

Trasa Pertisau Mautstelle Karwendel - Tristenautal

 
 mapka (kuk sem)

 








Od pensionu jdeme mírně ulicí nahoru, míjíme jeden pension za druhým, a to po obou stranách ulice. Jo mimochodem, v Pertisau nemají ullice názvy, to je dost nezvyklé. Přicházíme k Mautstelle, což je parkoviště a zároveň vstupní mýtná brána do hor a údolí Karwendel. Za poplatek jde jet autem ještě dál. V zásadě jsou tu tři údolí značených tras, Tristenau, Falzthurntal a Gerntal. U Mautstelle jsou rolehlé pastviny a na nich se pasou krávy. Vím, v Alpách nic zvláštního, ale zde jsou to jediné krávy, které jsem za celý týden viděla a navíc, vůbec neměly zvonečky a necinkaly, skoro se mi po těch loňských kirchberských začalo stýskat.


            Pertisau-ulice k Mautstelle                                                           Mautstelle                                                                  Pastviny

Studujeme informační tabule, jsou poměrně přehledné a i značení se zdá být věrohodné. Ač brzo ráno, tak pár turistů už vyráží na túru stejně jako my. Volí jiný směr, takže na Tristenau-Rundweg se vydáváme sami. Míjíme golfové hřiště, všude naprostý klid, jsme tu sami, sem tam zobneme červenou sladkou lesní jahodu. Zcela nepatrně, ale vytrvale stoupáme krásnou širokou stezkou, vedoucí téměř pořád lesem. A mraky se prosvětlují a řídnou a slunko vypadá, že už s námi bude napořád. Dostali jsme se do samotného cípu okruhu Tristenauweg, zde jsme udělali krátkou pauzu. Obklopeni masívy skalnatých hor jsme poseděli na lavičce a poslouchali jen to ticho hor.

               Rozcestník-směr na Falzthurntal                                            Golfové hřiště u Tristenauweg                                                 Tristenautal

Cesta od ohybu okruhuTristenau vedla dále už jen dolů a měla podstatně větší sklon. Potkali jsme naproti pár cyklistů, jak šlapou kopec a byli jsme rádi, že jsme si zvolili okruh proti hodinových ručičkám. Přicházíme ke kamenitému přírodnímu korytu. Naučná tabule nás informuje, že koryto slouží proti povodním. Jakmile voda nebezpečně v korytě stoupá, vypouští se do jasně vymezených přírodních ploch a nedostává se tímto do obytných míst. Tento pilotní projekt bez betonových přehradních hrází byl realizován  za podpory EU a autoři jsou na něj patřičně pyšní.
Pak nás čekala už jen rovinatá část, mijíme srubové stavení, jestli to byla myslivna nebo soukromá chata, těžko odhadovat. Za chvíli máme Pertisau na dohled. Ještě se chvilinku zdržíme pozorováním koníků a pak už přicházíme ke stanici lanovky Karwendelbahn.

       Tristenautal-Hochwassersutz                                                            Srub-asi moderní myslivna                                               Konírna v Pertisau

 

Trasa Zwölferkopf-Bärenbadalm-Tunnelweg-Rodlhütte-Pertisau

 mapka (kuk sem)











Dopolední trasa byla spíše vycházková, nijak jsme se neunavili a protože počasí už vybízelo vystoupat někam vysoko na kopce a  pokochat se rozhledy do krajiny, tak jsme mohli realizovat náš původní záměr s horou Zwölferkopf. Pro cestu nahoru jsme využili lanovku Karwendelbahn a dopravili se tak za 10 minut do výšky 1490 m n.m.  (cena jízdy:11,50 EUR/osobu). Lanovka je v provozu pouze v létě, je kabinková a jede vždy intervalově po 4 kabinkách najednou. Je poledne, turistů hodně, nějak na to nejsme zvyklí. Lanovka nahoře vychrlila odhadem 50 lidí, všichni se vrhli hned na fotografování (včetně mě), v zápětí na studium informačních tabul a rozcestníků  (včetně mě) a ti hladoví se rozprchli k blízké chatě Karwendel (já ale ne). Než dorazila další várka panoramatchtivých turistů, tak byl už prostor u lanovky přijatelný.

                 Pohled na chatu Karwendel                                              Pohled na lanovku Karwendel                                       Pohled na Achensee

Podobně jako většina návštěvníků i my jsme se vydali na okruh Panoramaweg kolem Zwölferkopfu. Ostatní trasy byly už skutečně horské túry pro zdatné "horolezce". Okružní panoramatická trasa začíná prudkým sešupem dolů k chatě Bärenalm. Po cestě je několik naučných zastavení s infotabulemi a dřevěnými podobeninami lesních zvířat. U nich se turisté zase kupí, aby se vzdělali a vyfotili, třeba s medvědí rodinkou. Chata Bärenalm nás díky velkému polednímu náporu návštěvníků nezlákala a skoro jsme prchali od ní pryč. Naučná stezka vede vlastně sjezdovkou, klesání je prudké, a tak jsme se trochu divili, jak to tam ty babičky obkrouží, budou muset přece vylézt prudce zpět nahoru k lanovce. Později jsem se někde dočetla, že je tam zpřístupněn přibližovací vlek.

             Pohled z Zwölferkopfu na Tristental                                 Medvědí zastavení na stezce                             Pohled z Zwölferkopfu na Bärenalm          

To my už jsme ale neviděli, z okruhu jsme se odpojili a pokračovali trasou značenou jako Tunnelweg do Pertisau. Zde už turistů evidentně ubylo,  mohli jsme se konečně zase nerušeně kochat úchvatnou krajinou skalnatých štítů a zelených údolí. Jak bývá zvykem, stezka se najednou nebezpečně zúžila a kroutila a bylo potřeba dávat pozor kam a na co stoupám. Připravila jsem taťkovi perný moment, kdy jsem se vyhýbala cyklistce a málem jsem zavrávorala dolů ze srazu. Jejda, to jsem si musela od něj vyslechnout kázání :). Byla jsem už pak opatrnější a šťastně jsme se dostali k chatě Rodelhütte. Byla to přesně ta, kterou milujeme, příjemná venku i vevnitř, číšník-bodrý chlapík a všude poklid. Zastavení pro pozdní oběd jako stvořené.Jídlo výborné.

                Stezka Tunnelweg                                                             Chata Rodelhütte venku                                                     Chata Rodelhütte vevnitř   

Další úsek cesty do Pertisau už vede po přírodní saňkařské dráze Rodelweg. Příjemná široká cesta, nelze si nevšimnout vtipných tabulí, které potěší návštěvníky, kteří stoupají nahoru k Rodelhütte, mají tu totiž černé na bílém nahlášeno, kolik kroků k chatě ještě musí zdolat. Našli jsme i pár nápaditých naučných zastavení, jsou schovaná v kmeni stromu, o kterém se návštěvník může něco více dozvědět (Jedle, Smrk, Modřín).

            Sáňkařská dráha-Rodelweg                                          Návěští k Rodelhütte                                                                Naučná tabule

Netrvalo už dlouho a byli jsme zpět u stanice lanovky. Do pensionu jsme už měli pak jen kousek. Sprcha a následná  hodinka "šlofíka" nás polila živou vodou a tak jsme se vypravili do víru podvečerního Pertisau. Naše kroky směřovaly do cukrárny pensionu Christine. Během mých lednových rešerší mě zaujala totiž svou polohou přímo u břehu jezera a hlavně emailová korespondence s recepcí byla velmi milá a takřka osobní. To je jasné, byla jsem zvědavá, jaké to tam mají. A už vím ! obrovské a snad ji navštěvují jen turisté vyšší věkové kategorie :). Dorty, zmrzlinové poháry a jiné mlsy - tak ty mají tedy ohromně velké a načinčané. Fotit všechnu tu nádheru, mi bylo žinantní :)

            Zahrada cukrárny Christine                                      Kus alpské louky u jezerní promenády                                         Steinöl Vitalberg

4. den - Středa 3.8.2016

Konečně slunečno od rána ! Po snídani sedáme do auta a jedeme do Achenkirchu. Už jsme sem došli pěšky v neděli, to když jsme obcházeli jezero přes Gaisalm. Jenže to jsme prošli jen kousek tohoto rozlehlého městečka, vlastně jsme se pohybovali jen u cípu jezera.

mapka (kuk sem)








Dnes parkujeme v centru obce, na malém parkovišti u infocentra a kostela. Je po desáté, slunko už příjemně hřeje a vzduch je svěží. Hodně se nám tu líbí, městečko má podobný ráz jako loňský Kirchberg. Oproti Pertisau, které je snad až na výjimky obýváno pouze turisty a díky honosným hotelům s welnes a spa a ... , snobštější, tak Achenkirch mi přijde přívětivější, osobitější, žijící běžným životem místních.

   Radnice a infocentrum                                                                   Památní deska padlým vojákům                                  Tradiční pekárna

Dnešní den jsme pojali odpočinkověji. Zvolili jsme okružní trasu, označenou jak jinak, Panoramaweg Sonnberg. Trasa vede po východní straně Achenkirchu, za hlavní silnici Maurach-Achenkirch-Kreuth (DE) na úpatí pohoří Rofan. Na žačátku cesty, za teplárnou na biomasu, je sice potřeba vystoupat do kopečka, ale pak se jde už téměř po vrstevnicí lesní cestou skrz bývalou oboru. Výhledy na Achenkirch, zelené svahy, louky, sjezdovky a v dálce i štíty pohoří Karwendel jsou úchvatné.

                                      Pohledy ze stezky Panoramaweg-Sonnberg na Achenkirch a pohoří Karwendel

Pomalým vycházkovým tempem přicházíme k zastavení u dolní části vodopádu (asi Kranzwasserfall), širokého vyschlého kamenitého koryta. Studujeme spoustu rozcestníků a šipek, nikde se však neuvádí délka trasy. Nu což, máme mapu, tak si vystačíme s ní.

         Lesní stezka bývalou oborou                                             Krannzwasselfall (?)                                            Rozcestí u vodopádu

Jsme plní energie, nechce se nám ještě scházet dolů do Achenkirchu a cesta označena na mapě jako Koglweg s císařskou vyhlídkou Kaiser-Maximilian-Rast (1250 m n.m) mě láká. Jdeme tedy po ní. Tentokrát už nejsme sami, míjí nás stále více cyklistů, serpentinový výšlap se tu asi těší velké oblibě. Zato já začínám mít toho stoupání už dost, pěkných vyhlídek jsem už potkala dost a že nebyla zrovna císaře Maximiliana, mi přestává vadit a dávám zpátečku. Přece jsme si dnes ráno řekli, že jdeme odpočínkově ! Scházíme dolů, přecházíme silnici a míříme stezkou skrz zelenou voňavou louku do středu Achenkirchu. Zaujme nás plot kolem jednoho domu, kdybych neměla hlad a žízeń, pročítala bych si jednotlivá životní poučení vepsaná do vypálených kachlí jistě déle.


        Z vyhlídky na Koglwegu                                                                                 Achenkirch-střed                                 Poučný plot

Musím uznat, že se můj muž dle níže uvedeného hesla ještě dobře neoženil, protože slova "já mám už docela hlad a je čas na oběd" jsem musela vyřknout nahlas, sám se ještě nedovtípil :). Ale na druhou stranu, restauraci jsme si vybrali už oba svorně bez jediného mé připomínky. Takže zas tak špatné to s námi nebude :). Krásné posezení na zahradě restaurace Seealm, kde součástí komplexu je i malé jezírko na koupání. Rušno tam bylo, to je pravda, ale ne rušivo. Obsluha perfektní, jídlo skvělé, tělo po vycházce mírně unavené, tak to je správně, tak to na dovolené má být.

               Vzkaz z "poučného" plotu                                              Restaurace Seealm                                                            Malé Achensee

Po skvělém obědě bych se nejraději svalila do sousedního lehátka, jenže takto lenošit, to přeci nejde. Ochudila bych se o vůni kvetoucích zelených luk, neviděla bych útulné alpské domy s květenou na balkonech a nepobýt chvilku v kostelíku sv. Anny na romantickém vršku Achenkirchu, tak to by mi potom bylo opravdu líto. Jsem strašně moc ráda, že v Tyrolsku mohou mít stále ještě otevřené kostely po celý den. Návštěva toho místa ticha a pokory může být zklidněním a nabízí chvilku zamyšlení každému, kdo sem zavítá. V kostele sv. Anny jsme nezapomněli zapálit svíčku, chvilku jsme poseděli a v pokoji jsme pokračovali v naší cestě dál.

 Luční kvítí                                                               Kostel sv. Anny v dálce na vršku                                               V kostele sv. Anny

Středa měla být odpočínková, tak už jsme další okružní nevymýšleli a vrátili se autem zpět do pensionu. Až tady jsem si dopřála chvilku čtení a pak i malé zdřímnutí. Pozdní odpoledne jsme pak strávili procházkou na promenádě a posezením venku na kafíčku v Hotelu Post am See s výhledem na jezero.

         Podvečer na kafíčku                                                                 Výborné kapučíno                                                      Opalovačka u Achensee

5. den - Čtvrtek 4.8.2016

Ačkoli se probouzíme do svěžího slunečného rána, plán vyjet lanovkou na štít Rofan (1834 m n.m) měníme. Prohlížíme mapy (ono je potřeba využívat vícero různých map, z každé se totiž dozvíte něco ) a ujiš´tujeme se, že cesta dolů bude náročná a jen vyjet nahoru lanovkou, porozhlédnout se a zase sjet dolů lanovkou, tak na to máme snad ještě čas. Náš "horský vůdce" nám sice cestu dolů po tzv. Enzianweg doporučuje, že prý my to určitě zvládneme, ale my víme už své. Víme, jak po takovém sešupu dolů trpí kolena a kyčle a jak bolí lýtka a stehna ještě dalších několik dnů. Volíme pro nás vhodnější  oblast, jdeme opět do oblasti Karwendel.

Trasa Pertisau-Mautstelle Karwendel -Pletzachalm - Feilalm

mapka (kuk sem)









Vyrážíme hned po snídani, je krásné svěží ráno a všude ještě ticho a ranní poklid. Prostředí  Mautstelle, vstupní bránu do Karwendel, už známe, nemusíme se tedy příliš dlouho zdržovat studováním informačních tabulí. My máme jasný cíl - chata Feilalm ve výšce 1360 m n.m.

  Mautstelle s pohledem na Failkopf                               Bus pro návštěvníky Karwendel                                                            Infotabule pro cíl naší cesty

Jdeme v údolí Gerntal po rovině, pohodlnou širokou prosluněnou cestou pro pěší, cyklisty i auta (auta pouze na povolenku). Provoz ještě není žádný, tak si libujeme. Před sebou máme jako na paletě vrch s Feilalmem, kam se hodláme dnes dostat. 

        Feilkopf  před námi                                                              Jeden z křížů u cesty                                                    Údolím Gerntal

Po hodinovém špacírku už vidíme v dálce chatu Pletzachalm (1040 mn.m), a to je přesně čas na dopolední kafíčko a chvilku pro posezení. Chata Pletzachalm nám naše přání splnila do puntíku. Majiteli jsou mladí manželé, o všechno uvnitř i kolem se moc hezky starají, v zahradě je pár nenásilných drobností pro zatraktivnění pobytu. Želví akvarium  a malé jezírko s rybami je asi v péči jejich malého synka, který si na této samotě asi krátí čas, přišlo nám, že se trochu nudil. Ale co my víme, je ráno a my jsme tu zatím sami, návštěvníků tu za hodinku může být tolik, že chlapec bude mít o zábavu postaráno :).


            Údolí Gerntal a chata Pletzachalm                                                Pletzachalm uvnitř                                                       Pletzachalm-zahrada

                  

Kousek cesty za Pletzachzalem přicházíme na rozcestí a zároveň parkoviště pro ty, kteří dojeli až sem autem. Tady už pár turistů je, většina jich ale má kola a další výstup absolvují na nich. To my ne, my spoléháme na své trénované nožky. Na zdejším rozcestí uhýbáme doleva, asfaltka už končí, jdeme šotolinovou, ale stále širokou cestou pořád nahoru a nahoru. Panorámata k obdivování jsou četná a tudíž jsou omluvitelná i moje četná zastavení:). Trochu stínu a pokropení  živou vodou nám dopřejí tekoucí vodopády.

              Rozcestí v udolí Gerntalu                                                Feilalmweg- Pohled do údolí                                      Feilalmweg- Vodopády

Alpská květena ve skalnatém svahu mě zaujme natolik, že mám opět důvod k vydechnutí. Nezdolávám vrchol přece se stopkami v ruce, že ?

Výstup těsně před chatou mi v tom předpoledním parnu dává zabrat, jsme spocení jako čuníci a smekám před cyklisty, kteří sem vyjíždějí bez elektropohonu. Ještě lze pokračovat ve výstupu až na vrchol Feilkopf, ale mě stačí chata Feilalm, nadmíru spokojená usedám na lavici ke stolu pod slunečník a ráda se nechávám obsloužit. A co tu je lidu, kde se vzali ? Divíme se, vždyť tolik jich zase na cestě před námi nebylo. No jo, zapomněli jsme, že nás dvakrát minulo auto TaxiKarwendel, to smí až sem.
Číšník se pohybuje poněkud pomaleji, působí už v tuto polední hodinu unavenějším dojmem, ale nakonec donesl Alpendudlerku (zdejší bylinková moc dobrá limonáda). Co se jídla týče, tak to je zajímavé. Nabízeli klasickou tyrolskou kuchyni, hlavně polévky. Očekávali jsme obrovské misky naplněné až po okraj, ale kdepak, malé mističky to byly a hladina k okraji měla taky daleko. No, což o to, nám to nevadí, naopak, ale se zvyky v Tyrolsku nám to nějak moc neštymovalo. Specialitou byla Käsepressknödel mit Suppe, což by se dalo přirovnat ke karbenátku (sýr, špek a houska) ponořeném do vývaru. Nebylo to špatné, ale za tradičním jídlem na tyrolských almech, které jsem zatím ochutnala, toto značně pokulhávalo. A to jsem si vybrala ještě docela dobře, taky jsem mohla dostat vývar s nudlemi a do toho ponořen klasický párek (jak jsem to viděla u sousedního stolu :).
Ostatně, zde bylo dobré místo k pozorování čehokoli, nejen pěkných rozhledů do údolí a na Achensee.  Zajímají mě samotní výletníci, pozoruhodná míchanice různého věku, národností a přístupu k turistice. Co je ale spojuje ? Naprosta pohoda !

                 Turisté na Failalmu                                Turista a la Motýlkář z Vinetoua                                               Pohoda na Failalmu  

Dostatečně odpočinuti a jakžtakž  nasyceni jsme se vydali na cestu zpět. Abychom nemuseli absolvovat totožnou trasu jako ráno, nabízela se trasa lesem nazvaná Tunigenwiesen. Zajimavostí je, že lesní cesty mají na cedulkách označené jako Forststrasse, a většinou je na mapě ani nenajdete, značené jsou jen přímo v terénu šipkami :(. Cesta je drsnější, ale kratší. Jít nahoru by byla ale podstatně větší makačka.

                                            Forststrasse  z Failalmu do Pertisau po Tunigenwiesen.

A co slyším? Kravské zvonky. No konečně, uvidím na horské pastvině ve strání pasoucí se alpské krávy ! Ale mám smůlu, než mi les dovolil pohlédnout do krajiny, zvonky utichly a krávy široko daleko nikde. Až zase u stanice Mautstelle. Vždyť říkám, že jsou to tu jediné krávy, a vlastně ještě navíc telata :)

                                                             Rozhledy z cesty do údolí                                                                                              Telata u Mautstelle

Spokojeni se svým výletem jsme si pak doma zaslouženě dáchli a později jsme ještě došli pobýt k prosluněnému jezeru

                        Promenáda                                                               Průzračná voda jezera                                                  Hotelová pláž u jezera

6. den - Pátek 5.8.2016

Poslední den naší dovolené a ono leje a leje a leje. Záměrně píšu leje, nikoli prší. Lilo tak, že se nedalo jít nikam ani pod deštníkem. Objevila jsem dole v recepci nějakou detektivku, tak jsem si ji půjčila a četla a četla a četla. Ačkoli mi bylo jasné, že ji nedočtu. Normálně bych se už dávno začetla do své nové vlastní knihy, kterou si na každé dovolené kupuju, jenže tady-NIC. V takovém dovolenkovém centru nemají ani jedno knihkupectví, ba ani stánek s romány pro ženy ! To bylo pro mě hodně velké zklamání.

Abychom ten nečas nějak přečkali, jeli jsme autem do Achenkirchu koupit nějaké potraviny na zítra na cestu. Při okružní jízdě Achenkirchem nás zlákala místní pekárna, že si koupíme zdejší tmavý, pěkně propečený bochník chleba. Když ne kniha, tak aspoň chléb zdejší. Posezení v pekárno-kavárno-cukrárně bylo  moc příjemným zpestřením uplakaného pátku. Pekárna Adler  má svou letitou tradici, dokonce je venku nainstalována pec, kolemjdoucí se tak mohou podívat, jak si mistr pekař počíná při práci. A pekl pod stříškou  dokonce i v tom lijáku !  Času jsme měli habaděj, tak jsme poseděli u kafíčka, dortíku a štrudlu, pročetla jsem pár časopisů (ke čtení toho tady měli spoustu !) a s čerstvě, téměř před našima očima, upečeným bochánkem chleba jsme pak vyrazili zpět do nepohody.

           Achenkirch-pekárna Adler                                                          Posezení v cukrárně Adler                          Čerstvý chléb od mistra pekaře z Adler

Po poledni se déšť nepatrně zmírnil, přesněji řečeno z lijáku přešel do deště. Vzali jsme deštníky a šli se projít po Pertisau. Nu což, už jsme neuskutečnili náš poslední plánovaný výlet do údolí Faltzthurntalu k chatě Faltzthum. Větru ani dešti neporučím, to je pravda pravěká.


                                                                                          Rozloučení s uplakaným  Achensee

Dovolená končí, nezbývá než se rozloučit s vědomím, jak je fajn, že nám bylo dopřáno užít si zde krásné chvile bez žádných komplikací a zádrhelů. Přejme si tedy, ať nám to vyjde i za rok, zase na jiném místě, na jiném vrchu, na jiném štítu, na jiné louce, u jiného jezera, ale ve stejné kondici.

Na další mé toulky si odnáším sebou i motto z "poučného plotu" z Achenkirchu. Až mě při nějakých toulkách budou hbitě běz funění předbíhat mladé silné nožky, pak nepanikařím a nezoufám,. Ha, roků přibývá, sil sice ubývá, ale čím výše vystoupám, tím dále dohlédnu !