Sázava-Mělník-Vlkaňák

Pondělní dopoledne 8.8.2016

Ráno jako vymalované, a tak padá rychlé rozhodnutí - jde se na výlet už dopoledne. Trasa výletu je mi sdělena rychle, prostě někudy u města Sázavy. Nemám čas si ani nastudovat případné zajímavosti po trase, balím baťůžek a jede se. Kudy že půjdeme? Inu : po zelené TZ  Čertovou Brázdou na Mělník, pak to nějak střihneme lesem na modrou TZ a přes Vlkaňák zpět do Sázavy.

mapka (kuk sem)

Parkujeme ve staré části Sázavy, na parkovišti u Prokopova nábřeží (už kdysi jsme tu stáli a občerstvovali se po výletě v blízké restauraci),  u kapličky sv. J. Nepomuckého si všímáme záznamu hladin řeky Sázavy při významných povodních, pak se chviličku zdržím u rozcestníku, abych si uvědomila, kam že to vlastně mám jít. Přecházíme po mostě přes řeku Sázavu a směřujeme vpravo do kopce ke klášteru. 

Sázavský klášter má bránu ještě zavřenou, včerejší úklid nádvoří napovídá, že dal "benediktinům" asi dost zabrat, když zaveleli "padla" a rozhodili  košťata:). Pokračujeme ulicí Uhlířskojanovickou stále do kopce. Moji pozornost zaujme nádherný starý dům po levé straně a před nim knihobudky, paráda. Nemohu se ale zdržet déle, jsem popoháněná povelem "vpřed". Páničkovi se nelíbí četné čuchací zastávky našeho psíka a mým čmuchacím zastávkám taky není zrovna nakloněn. Odkládám prohlídku kláštera a jiných zajímavých objektů v této části Sázavy na jindy.  A jindy taky musím najít rodný dům J. Voskovce. Ten měl být podle mapy přímo u TZ, jenže budovy tam byly, ale to na rodný dům umělce rozhodně nevypadá. Až teď doma při podrobnějším prozkoumání mapy jsem zjistila, že TZ odbočuje ve skutečnosti  k lesu před domem J. Voskovce, nikoli za ním, jak je zakresleno v mapě. Takže toto je nutné taky příště prozkoumat !

Vstupujeme do lesa, typického pro všechny lesy nad řekou Sázavou. Strmě vzhůru úvozem, zde přímo pojmenovano Čertovou Brázdou.

Kousek za rozcestníkem  Na Trojici nějaký dobrý člověk postavil lavičku. Jé, jak ta mi přišla k duhu ! To nebyla lavička pro panoramata, to byla lavička pro "odfrk". Vydejchaná, odpočinutá a již opět natěšená na další pochod vyrážím vpřed ke kraji lesa. Jak opouštíme les, tak se před námi odkryje rozhlehlý otevřený prostor se zelenými loukami, zrajícím obilím a malými lesíky. Jsem téměř dojatá tímto neopakovatelným rozhledem.

Zelenou TZ nikde není vidět, jedna cesta loukou nahoru, druhá dolů, třetí doprava k nějakým novým stavením. Tomu stromu na rozcestí by značka slušela, obcházím jej ze všech stran, ale nic. Tak jdeme cestou mezi loukou a polem dolů. Po chvilce přece jen konfrontujeme naši volbu s mapou a zjiš´tujeme, že místo na Mělník jdeme na Nechybu, a tam tedy jsme jít nechtěli. Takže čelem vzad a do kopečka na cestu ke stavením. Zjišťujeme, že jsou to nové rodinné domky, značku nacházíme na plotě. Výhled tedy mají parádní, to se musí nechat, ale po které příjezdové cestě se sem dostávají, tak to je pro nás záhadou. Za chvilku stojíme před další záhadou. Už přicházíme do vsi a tu před námi plot s hradbou dřeva a s cedulí-vstup zakázán. Zase jsme ztratili značku? Obcházíme další stavení, pak ještě jedno a pak už brázdou v poli obkroužíme ves a dostáváme se na náves z druhé strany. Tak s tím jsme se ještě nesetkali. Chápeme to asi tak, cesta vč. zelené turistické trasy vedla skrz dvůr usedlosti. Jakmile byly nahoře postavené nové domy, jezdila tudy auta sem tam a to se majiteli přestalo líbit, tak si to vyřešil po svém.

Zvláštní se nám nějak ta obec Mělník jeví. Ve středu vsi by se řeklo, klasická pěkná obec se zvoničkou, křížem, autobusovou zastávkou, památníkem rodákovi generálovi J.Vedral-Sázavskému (2. sv. v.), rodinné domky s vesnickými předzahrádkami, na dvorku slepice, husy. Kousek dál od návsi už koukají nové domky, zdají se být ale takové neosobní. Žádné zpevněné příjezdové cesty, prostě domky jsou jen postavené na dřívějších loukách. No nic, to je jen náš osobní dojem. Jde se zase dál, vzhůru k lesu a v žáru poledního slunce.

Obcházíme obec Mělník, míříme ke Strážišti a vcházíme do lesa. Cestami Vlkančického lesa se dostáváme poměrně pohodlně  na modrou TZ. Teď nás čeká ještě trocha stoupání k rozcestníku Vlkaňák, ale stoupáne naštěstí ve stínu stromů. Koukám trochu po houbách. Zasním se,  aby tak z mechu na mě vykukla hnědá hlavička hříbka panského. Jenže co to ? Ono na mě vybafujou jen takové to pařáty - juj, to jsem se lekla.

Při sestupu úzkou lesní cestičkou už téměř nad silnicí jsme narazili zase na milé překvapení v podobě lavičky. Dobrý člověk zase věděl, kde si znavené turistovo tělo rádo odpočine. Děkujeme. Opouštíme les a cestou mezi zahradami koukáme na protější stranu Sázavy. Vzpomínám na svá mladá léta, kdy v rámci tzv. letní aktivity mládeže jsem zde ve Sklárnách Kavalier brigádničlila celý měsíc. Mezi varnými skleničkami, konvicemi a jiným  skleněným nádobím mi tenkrát bylo docela fajn. Poslední můj fotozáběr patří řece Sázavě, dnes z mostu města Sázavy.