Středa 18.7.2018
Dovolená tento rok bude jinačí než roky minulé. Nechat našeho ročního psa na delší dobu pod dohledem někoho jiného než našeho pánička se ukazuje jako nereálné. Myslím, že by po dvou dnech trpěli všichni zúčastnění. Opatrovník, psík, já a hlavně pániček. Ten by byl celý nesvůj, alpské túry by byly pro něj letos tortúry:). Ačkoli jsme už zase měli od ledna zabukován pobyt v tyrolských Alpách, rozhodli jsme se nakonec pro jednotlivé denní výlety do Brd. Psíka necháme doma pod nenápadným synovým dohledem a budeme všichni klidnější.
Délka trasy : cca 13,5 km
Stoupání : cca 330 m
A tak se i stalo. Ve středu ráno balíme baťůžky se svačinou a pitím, v
Brdech žádné restaurace ani občerstvovací chajdy nečekáme a jedeme směr
Příbram do podbrdské obce Nepomuk (více zde) , který se pro dnešek stává naším bodem startu i cíle.
Nejsme ve zcela nám neznámé oblasti, manžel tyto končiny dobře zná, vždyť je to rodilý Příbramák a v brdských lesích strávil jako kluk spoustu prázdninových dnů. Jistě, byl to vojenský prostor, vstup do lesa byl zakázán a hlídán, ale v blízkostí obcí byly vždy lesní úseky, kam se mohlo. A tak později i já díky mému manželovi a jeho rodině jsem poznala, že hledání hub může být zábavnou procházkou mezi vysokými jehličnany. Našlapovat na měkkou lesní zem v úzkých pěšinkách mezi borůvčím a kapradím nebo jen tak volně od kmene ke kmeni se stalo brzo mým potěšením a radostí. Takže hurá na výlety do Brd, do míst zatím nepoznaných, na vrcholy námi doposud neobjevené !
Parkujeme v Nepomuku u cesty, kousek od občerstvení Nepal a po modré TZ vcházíme na první naši brdskou lesní cestu, na Planýrku. Les máme na dohled, slunce svítí, ještě nepálí, je příjemně. Cedule před lesem a u bývalého vojenského stavení nás informuje, že jsme v v CHKO Brdy, v oblasti největších lesů ve vnitrozemí Čech a že se budeme pohybovat v nadmořské výšce 406-865 m n.m. Fajn, takže vpřed. Vstupujeme do lesa. Jeje, to je mi ale dobře, dýchám z plna hrdla, nasávám lesní vůni, kochám se a že jdeme stále do kopce ani nevnímám ( na 1,3 km stoupání 130 m).
Lesní cesta Planýrka Terakotové lesní cesty Rozcestník U sv. Jana
Za rozcestníkem U sv. Jana jdeme stále po modré TZ po cestě Horní Planýrka a směřujeme k rozcestníku Pod Plešcem. Pohybujeme se již v celkem v mírném terénu, spíše dolů než nahoru a jak už je naším zvykem, moc toho nenamluvíme. Jsem jen jakoby sama se sebou a vnímám ticho a příjemný zvuk šumění v korunách stromů.
Jeden z mála výhledů do údolí Zbytky kamenného moře Hřib pravý, bohužel naskrz červivý
Posezení Pod Plešivcem (780 m n.m) je postaveno na velmi vhodném a příjemném místě. Tady byla naše první zastávka s malou svačinou. Pokračujeme po modré TZ. Povšimneme si, jak cenné jsou pro současné lesní hospodáře listnaté stromy, pečlivým oplocením chrání mladé doubky proti okusu. Asi tak po 5 minutách u bodu záchrany č. 21, kde se stýkají tři lesní cesty, Planýrka, Andělská a Borská, odbočujeme doleva na cestu Borská.
Přístřešek Pod Plešivcem Výsadba listnáčů se chrání V lese mechů a kapradí
Po pravé straně Borské lesní cesty je území ochranného pásma vodního zdroje, pramení zde řeka Litavka. My tudy jdeme jen chvilku, odbočujeme doleva na asfaltovou Tockou lesní cestu, která vede mírně nahoru. Na ní, cca po 10 minutách chůze se nachází odbočka na lesní neznačenou, cihlově zbarvenou šotolinovou cestu, která vede na vrch Malý Tok (843,4 m n.m). Chvilička cesty stezkou mezi borůvčím a dosáhli jsme našeho prvního brdského vrcholu, lze si zaznamenat a vyfotografovat. Malý Tok, námi pokořen.
Borská lesní cesta Tocká lesní cesta Vrchol Malého Toku
Poté se vracíme na neznačenou cestu a stále rovně a pohodlně míříme k tzv. Pražské lince. Opět jeden z nezapomenutelných úseků trasy, borůvčí a kapradí doplňují častá velká mraveniště.
Cestou od Malého Toku k Pražské lince
Na Prazské lince odbočujeme doprava, abychom se ocitli opět na lesní cestě Borská, kterou jsme opustili vlastně jen kvůli vrchu Malý Tok. Všechny ty cesty jsou nalajnované jako podle pravítka. Stavěli je vojáci, terén křižovali stylem jedna lajna rovná sem a druhá zase sem, pokud možno co nejdelší a zatáčky jen do pravého úhlu. Fascinují mě mravenci, jak rychle mašírují po okraji asfaltové cesty, zmáčknu na mobilu video, abych si ten pohyb krátce zachytila a neuvědomím si, jak znatelně oslabím baterii. Ejhle - stop, nebo ochromím celou svou dokumentaci kvůli mravencům !!!
Borskou lesní cestu opět nakrátko opustíme a přibližně na úrovní lovecké Boudy U břízy odbočíme vpravo do volného lesa, protože se chceme kouknout na Hradiště. Cesta sice není značená, ale je zřetelná. Po chvilce už spatříme kamenné moře, vybereme si jakž takž schůdnou cestičku po kamenech na vrchol. Po tolika metrech přímých nenáročných cest je tento úsek milým zpestřením. Vrchol je opět, stejně jako u Malého Toku, zalesněn. Nejsou zde žádné výhledy do okolí, ale romantiku bezesporu má. Stojí to za to sem odbočit.
Na vrcholu Hradiště (841 m n.m)
Stejnou cestičkou se vracíme z Hradiště zpět na Borskou. Nyní se potřebujeme dostat na Pražskou linku a abychom nešli stejnou trasou, volíme k Pražské lince postupně dvě lesní cesty. Pojmenování cesty Pražská linka je vskutku výstižné, a stejně tak rovná je i cesta spojující Pražskou linku s Tockou. Jako když střelí, když jsme tedy v bývalém vojenském prostoru. Na konci cesty se dostáváme k místu, kde původně stávala strážní Bouda sv. Jana.
Cestou od Hradiště k Tocké u sv. Jana
Dnes strážní boudu připomíná jen cedulka s fotografií a kresbou boudy z r.
1870. Dřevěný sloup se stříškou, kde byla dřevořezba světce sv. Jana, nahrazuje dnes dřevěný stojánek s obrázkem sv.
Jana. A to už jsme vlastně na lesní cestě Tocká a zároveň žluté TZ a směřujeme na Prahu. Cestou se nám místy odkrývá výhled do okolní krajiny. Netrvá dlouho a jsme na vrcholové plošině Prahy.
Kresba původní strážní boudy Příslib rozhledů do krajiny Vrcholová plošina Praha
Nejdříve se jdeme kouknout k Čákově vyhlídce na Malé Praze. Cesta k ní není značená, jdeme podle mapy. Ze žluté TZ jsme uhnuli lesní pěšinou nepatrně vlevo. Vidíme pozůstatky
železobetonových stanovišť německých zaměřovačů z 2. sv. války. Výhledy do krajiny jsou hezké, byť poněkud ztížené terénem, strmý sraz je částečně oplocen. Vyhlídka je pojmenována po výtvarníkovi a spisovateli Janu Čákovi, nadšenému popularizátorovi Brd. Doma se teď z internetových článků dočítám, že by tu měla být schránka s vrcholovou knihou a panoramatický náčrtek. My jsme tam nic takového neviděli. Snad se to časem objasní.
Vracíme se zpět na žlutou TZ, která nás cca po 5 minutách dovede k rozcestníku Praha. Žlutá TZ zde má odbočku označenou žlutým trojúhelníkem k vrcholu a k vyhlídce, tudy my chceme. Míjíme meteorologickou věž (66 m) a obslužná zařízení (oploceno a veřejnosti nepřístupno) a jsme u vrcholu Praha, zv. také Pražák. Poznáme to, místo je totiž označeno nivelační tyčí, cedulkou na stromě s uvedenou nadmořskou výškou 862,3 m n.m i s teploměrem, vrcholovou knihou i jehlanem seskládaným z kamenů. Jako správní turisté se do knihy řádně zapíšeme. Je nutno podotknout, že zde, na vrcholové plošině Prahy, jsme se setkali poprvé za celou dobu výletu s nějakými turisty, přesněji řečeno, cykloturisty. A to konkrétně, jeden cyklista samostatně a pak rodiče a starší dítě. Z toho usuzuji, že Brdy mají šanci i nadále zůstat místem klidu, zvláště pak pro ty, co kráčejí po svých.
Na Čákově vyhlídce Meteorologická věž Triangulační bod se schránkou pro knihu návštěv
Od vrcholu jsme se vrátili kousek zpět a pokračovali ještě k vyhlídce zbytků německého radiomajáku, což je značeno žlutou značkou ve tvaru "hradu". Tady už se asi cyklistům nechtělo, tak jsme tu sami. Jsou zde zbytky naváděcí radarové stanice pro letouny Luftwaffe. Toto vyhlídkové místo je mnohem přístupnější než Čáková vyhlídka a poskytuje skutečně nádherné pohledy daleko do kraje.
Opouštíme vrcholovou plošinu Praha a vracíme se k rozcestníku Praha. Jdeme ještě chvilku po žluté TZ. Nyní nás už čeká jen sestup dolů. A vzali jsme to dolů pěkně z gruntu po cestě Sýkorová. Je to z větší části kamenitá strmá cesta, vzniklá průsekem lesa kvůli elektrickému vedení, takže široká, slunci přístupná. Tady jsme potkali první pěší, starší pár, který si cestu vzhůru zpestřoval zobáním borůvek.
Pro dnešek finito, Brdské lesy opouštíme. Ještě musíme po silnici dojít k autu, cestou obdivujeme stylové nepomucké stavby. Hájovna si v ničem nezadá s alpskými boudami, je prostě skvostná a objekt Vojenských lesů a statků ČR působí také reprezentativně.
Znak pro CHKO Brdy Nepomucká hájovna Objekt VLS
Závěrem - byl to výlet, na který se nezapomíná.
Žádné komentáře:
Okomentovat