Z Obecnice na Houpák

Středa 5.9.2018

Léto se přehouplo do září a svými nynějšími  příznivými teplotami láká vyrazit do přírody. Jsme věrní našemu předsevzetí a nemíříme na výlet nikam jinam než opět do Brd. Dnešním cílem je vrch Houpák s dopadovou plochou Jordán. Parkujeme v Obecnici, dnes však ve středu obce u fotbalového hřiště, tudíž stoupání bude o pár metrů více než minule.

Délka : cca  16,5 km
Stoupání : cca 350 m                            mapka (kuk sem)

Na začátku trocha nostalgie, místa u fotbalového hřiště a koupaliště máme oba v dobré paměti.  

Spatřím vodou naplněné koupaliště a hned si vybavím, jak se tu opaluje a cachtá ve vodě spousta lidí, včetně mých dětí, švagrové i jejích dětí. Jdu se tedy zchladit  také, to ovšem netuším, jak velké zchlazení to bude. Brrrr , to mě je ale zima. Vidím to jak dnes ... a švagrová úsměv od ucha k uchu, říkala jsem si,  je tak otužilá ona nebo já taková bábovka ?:).... Ach ty vzpomínky, jak je to už dávno.

Fotbalové hřiště                                                                                    Obecnické koupaliště                                                   Na okraji lesa

V reálu jsme minuli už chaty podél Obecnického potoka a směřujeme k lesu. Jdeme a jdeme, krásně vzpomínáme a hle, jsme na hrázi vodní nádrže Octárna, a tudíž jinde než jsme chtěli. Prostě se  manžel přenesl o spoustu let zpět a šel poslepu jako kdysi, aniž by si uvědomil, že dnes jde na Houpák a nikoli do lesa posbírat pár hub. No nic, musíme tedy po hrázi přejít na druhou stranu. Snad prvně porušujeme zákaz vstupu nepovolaným osobám, pere se ve mně občanská poslušnost s leností vrátit se po Obrázecké zpět. Ani se nekochám pohledy na vodní hladinu ( mimochodem-hodně hodně nízkou) a uháním vpřed pronásledovaná nečistým svědomím. Utěšuji se, že jsme jen a jen prošli, přírodě jsme snad neublížili. Ale stejně, příště už takto NE !

Vodárenský vodoznak                                                                         Vodní nádrž Octárna                                                 Cesta Obecnice-Komárov

Vycházíme z lesíka na hlavní cestu spojující Obecnici s ostatními obcemi na západní straně Brd. Je to asfaltová cesta, po pravé straně je již zóna posádkového cvičiště Jince s přísným zákazem vstupu a po levé straně "obecnický les nad Octárnou ". Silnice vede rovně a pozvolna se táhne do kopce. Tento tří kilometrový úsek cesty jdeme docela dlouho, celou hodinu nám trvá dojít od strážní budky k rozcestí U Křížku , nastoupáme cca 100 výškových metrů. Jen jednou se zdržíme krátkou odbočkou ke studánce U Obecnické cesty (název je jen na mapě). Projíždí kolem několik aut osobních i nákladních a potkáváme i čtyři čiperné cyklistky seniorky, které U Křížku poněkud bezradně tápou nad velkou mapou a prosí nás o radu, kudy dál. Jsou velmi sympatické, prohodíme pár slov, popřejeme si šťastnou cestu, ony pokračují po asfaltce na Komárov, my vplouváme do lesa a jdeme po zelené TZ směrem k rozcestníku U Tří fořtů.

Na cestě Obecnice-Komárov

Cesta lesem po zelené TZ připomíná  cestu pro pěší turistiku o poznání více než ta široká asfaltovka. Je taková příkopová a částečně vysypaná kamením, zřejmě je tu za běžného počasí dost mokro, tak aby lesní auta neuvízla. Mimochodem, i teď je poměrně vlhko, jsme překvapení, zřejmě zde poslední dny i docela dost pršelo. Naše oči stále upřeně a prosebně hledí tu napravo či nalevo, najít tak aspoň tři hnědé hlavičky do zítřejší bramboračky, óóó ... ta by byla voňavá. Ale kdepak - vůbec, ale vůbec nic. Houby prostě zmizely, nerostou a basta. Naší pozornosti neujdou kameny, které zde značí dřívější hranice panství, předpokládám že dobřišského a snad hořovického, neboť zřetelně přečtu písmeno D a snad jeden má písmeno H. Jdeme stále do táhlého kopce. Dosud jsme neviděli žádný odpočinkový altánek nebo ty perfektní z kmenů vytesané lavice, které jsme objevovali při cestě na Tok, tak třeba U  fořtů něco bude ?  Ale ani tady nic není. Jistě, vždy se  nabízí posezení na nějakém pařezu, ale říkám si, Houpák už nemůže být daleko a u slibovaných výhledů do krajiny se mi bude pauzírovat lépe.

Zelená TZ ke Třem fořtům                                                                   Jeden z hraničních kamenů                                Rozcestí U Tří fořtů

Na rozcestí U Tří fořtů se k zelené TZ připojuje modrá, kterou my pak pokračujeme dál. Ale ne dlouho, cestu si "zkracujeme" neznačenou trasou, v mapě však  značenou jako lesní cesta. Cesta k Houpáku se mění na úzkou pěšinu ve vysoké trávě, míjíme několik posedů a krmelců, zřejmě jsme v rajónu lesní zvěře. Nenápadné, ale táhlé stoupání už začínám pomalu ale jistě cítit v nohách. Docela si přeju, abychom byli brzo na ploše.

Lesní cestou  k Houpáku 

A dočkala jsem se, jsme tu. Prostě na PLOŠE pokryté kapradím, vřesem, borůvčím a keři brusinek. Kapradí už mění barvu k podzimu, stejně tak borůvčí rezne, jen listy brusinek mají čerstvou voskovou zelenou barvu. Připomněli jsme si podobný ráz krajiny Finistére v Bretani (je tomu akorát rok, co jsme se toulali po útesech), jen ten vítr tu nefuněl. Když jsme šli k vyhlídce, skoro jsme měli dojem, že se za chvíli před námi otevře oceán. Ten se tu samozřejmě neobjevil, ale výhledy z jordánské plochy jsou neméně impozantní. Škoda, že se nám zrovna slunce schovalo do mraků, z vyhlídky jsme zahlédli čilý ruch na dálnici D5, ale brdské vrchy jsme identifikovat nedokázali.

  

Na ploše Jordán a u vyhlídky na vrchu Houpák

Nevím ani proč, ale větší odpočinkovou pauzu jsme si nedopřáli ani tady. Je fakt, že zde na Houpáku také nenalézáme ani přístřešek ani lavice, ale  že bych byla už tak zhýčkaná a neposedím v lese jen tak na pařezu, to se mi nechce věřit. Doufejme, že mě vpřed hnala jen touha dalšího poznání.

Od vyhlídky jsme si zvolili červenou TZ směrem na Dlouhý kámen. Cesta je pojmenovaná poeticky, Travěnka. Udivilo mě, že ještě stoupáme. Až u rozcestníku Dlouhý kámen mi bylo jasné, proč. Jsme totiž ve výšce 815 m n.m., kdežto vrch Houpák má 792 m n.m.

Na cestě Travěnka                                                                                   Vidíte toho ještěra ?                                      Rozcestník Dlouhý kámen

Z Travěnky jsme se pustili dolů cestou nazvanou Aliance. V zatáčkách je pokryta dlažbou z kostek, v rovných úsecích je asfaltová. Pohybujeme se  po severním okrají plochy Tok. Stráň a obrovská plocha nad ní, pokrytá vřesem a borůvčím vyvolala zase vzpomínky, ne však moje. Taťka se tu vidí jako kluk, tady s rodiči a sestrou chodili sbírat na plochu borůvky. Vybavuje si to přesně, jak vystaveni pálícímu slunci, s plecháčkem v ruce a kvůli možnému útoku zmije v holinách a v oděvu neodkrývajícím ani kousek dolní končetiny, přikrčeni u keříků trhají a plní bandy malými modrými kuličkami. Přiznávám, že romantika v tom asi žádná nebyla a nedivím se, že jako kluk tohoto typu výlety rád neměl. Lopota to byla, to jistě.

Cesta Aliance                                                                                   Severní strana plochy Tok                                        Borůvčí a kapradí a vřes

Sestupujeme vesele dál,  zastavíme se jen u studánky Mariin pramen a za chlíli jsme u rozcestníku Mariina studánka. Tady opouštíme značenou trasu a vydáváme se po lesní cestě podél Obecnického potoka dolů. Cesta opět dost zarostlá trávou, to je něco pro našeho neúnavného psa, menší radost má pániček, neboť to místy vypadalo, že nejde pes s ním, ale on se psem. Tak mu i huboval, a to se zase nelíbí mě, protože hlučí a to nemám ráda :).

Takový dub upřestřed jehličnanú !                                                        Mariina studánka                                            Rozcestník Mariina studánka

Cestou od Mariiny studánky podél Obecnického potoka

Asi tak na úrovni místa U Jedle jsme se dostali na asfaltovou cestu, kterou jsme šli na začátku našeho výletu. Chtěli jsme po ní dojít až úplně k jejímu začátku v Obecnici, protože nám přišlo, že se tu pohybovalo nemalo aut a pokud je to povolené, tak bychom ji při výletu do hořovické části Brd  mohli využít. Dole jsme uviděli velkou tabuli se zákazem vjezdu, máme jistotu, že tudy do Komárova nebo např. do Strašic nelze.

Došli jsme až do vsi, přiznám se, že v této části Obecnice jsem nikdy nebyla. Koukli jsme na dva propojené rybníky, Velký veský rybník, s pečlivě upraveným okolím a pak už kolem kostelíka ke konzumu a k autu.

Koukám na krokoměr, jejda, to jsme si dnes tedy dali do těla, všeho všudy  ( i s kroky mimo trasu) 17 km. To si budu muset dát doma nohy do lavóru a naaranžovat kneipovu koupel :)