Žďárské Vrchy u Sněžného

Vysočinou Žďárských Vrchů  u Sněžného  - 18.-20.7.2017

Máme čas,  máme volnost a máme chuť výletit. Nečekaně jsme již bez našeho čtyřnohého věrného vlčáka a můžeme tedy podniknout i vícedenní toulání s ubytováním mimo domov. Volíme Vysočinu, ubytování si rezervujeme  v příjemném pensionu Klokočí v Kadově u Sněžného. 

1. den dopoledne - okruh Kadov - Pasecká skála - Podmedlovský mlýn

mapka (kuk sem)

Na Vysočinu to z domova nemáme daleko, při výjezdu v sedm ráno pohodlně stihneme ještě dopolední výlet. Výběr trasy nechávám na manželovi, on zná moje fyzické  možnosti a mohu se spolehnout, že se mě nepokusí hnát do nějakých superkopců. Parkujeme u našeho budoucího pensionu, ale na ubytování je ještě příliš brzo. S tím jsme samozřejmě počítali a příruční baťůžek jsem měla tedy připraven v plné pohotovosti, včetně svačiny. Nic neponechávám náhodě.

Z kadovské návsi od rozcestníku  jsme se vydali po zelené TZ směrem na Paseckou skálu. První kilometr jdeme po silnici, ale provoz je velmi malý a navíc máme po obou stranách les, a protože hned zkraje zahlídneme houby, tak jdeme spíš lesem než po silnici. Ani jsme se nenadáli a už jsme měli několik krásných hříbků v tašce. U Rumunské kaple (dnes už tam žádná kaple není, jen kříž),  trasa zahýbá a nyní už nás čeká pohodlná chůze lesní cestou.

Rozcestník v Kadově na návsi                                                     Jedna z kadovských chalup                                                   U Rumunské kaple

Les je krásný, vzduch čistý, každou chvíli zahlédnu houbu, jsme celí natěšení a spokojení. Jen si trochu děláme starosti, co budeme s tolika houbami v pensionu dělat, tak se mírníme a vybíráme jen ty super kousky.

                                                                                          Lesem po zelené TZ k Pasecké skále

Zaslechneme nějaké hlasy, takové ty klasické s ozvěnou, kdy rozumíte každému slovu a nikoho nevidíte. Známka toho, že jsme u skal a horolezců. Vyšplháme se na skalní rozhlednu, výhledy jsou úchvatné.

                                                                                        Pasecká skála (810 m n.m)

Od Pasecké skály měníme barvu naší turistické trasy, vydáváme se po modré TZ k Podmedlovskému mlýnu. A trasa je to fakt moc krásná - stromy, potůčky, stezky, houby, ptačí zpěv a šum ve větvích - ráj to na zemi.

                                                                                  Po modré TZ k  Podmedlovskému mlýnu

Za rozcestníkem Podmedlovský mlýn (700 m n.m) vystupujeme z lesa a po žluté TZ pomalu plynule sestupujeme k osadě Kadůvek. Les vystřídaly kvetoucí louky a pole s dozrávajícím obilím. Květena  luk Vysočiny je rozmanitá a hýří barvami.


                                                                                           U Podmedlovského mlýna

Jdeme stále po žluté TZ a dostáváme se k obydlím Kadůvku. A to zírám, jak krásně upravené domy i okolí tu mají. Vyšperkované, jako by měly být foceny na obálku časopisu o pěkném bydlení na venkově. Kam se poděly ty zasmušilé a opuštěné statky z dob ještě nedávných. Je tu moc krásně.

                                                                                            Kadůvek a na cestě zpět ke Kadovu

Přicházíme k pensionu, dopřejeme si zde oběd (jídlo vynikající, personál vstřícný, pohodový). Ubytováváme se, dostáváme bezbariérový pokoj s vlastním vchodem a ještě víc  nás potěšilo, že pokoj má malou lednici, tím jsou naše dnešní  houbařské úlovky zachráněny. 

1. den odpoledne - Nové Město na Moravě, Vratislavovo náměstí

Odpoledne jsme se jeli podívat do Nového města na Moravě. Neměli jsme v plánu kdovíjak důkladnou prohlídku města, chtěli jsme vlastně jen na kafe a kouknout, jak město po létech vypadá. Jak jsem se objevila na Vratislavově náměstí, tak jsem úžasem doslova zírala. Ptám se sama sebe, zda jsem tady už někdy byla, myslela jsem že ano, ale že by se mi tak krásné náměstí nevrylo do paměti ? Nebo je to tím, že město zrestaurovali a udělali z něj opravdu skvost a já jej vůbec nepoznávám? Nevím, každopádně mají novoměštští město, na které mohou být opravdu pyšní. Kafe a dort v kavárně dokreslil jen pohodovou atmosféru podvečerního města. Hodnotím vše deseti body a přidávám ještě hvězdičku. Máme krásná města.

Sochy Antonína Kašpara - Pocta pro Josepha Beuyse                                                        Kostel sv. Kunhuty

Kašna se sochou Vratislava z Pernštejna                              Farní úřad a socha Raněný od Jana Štursy                            Je libo dát si partičku šachů

Kašna se sochou svaté Anny                                                Budova Staré radnice s Horáckým museem                          Interier kavárny

2. den ráno - u pensionu Klokočí v Kadově

Probouzíme se do letního slunečného rána. Využívám ostrého světla a jdu si vyfotit pension a jeho okolí. Pension se nachází ve středu obce. Má velkou zahradu, venkovní posezení,  prostornou restauraci. Nehraje se tu na žádný snobský přepych, ale nabízí se poctivé služby, kde se každý může cítit dobře a uvolněně. Jsou tu zkrátka pro turisty všeho druhu a věku.

Pension Klokočí v Kadově                                                         Zahrada u pensionu                                                 Samostatný vstup do bezbariérového pokoje

Hasičská zbrojnice na návsi                                           Památník padlým se sochou T.G. Masaryka                       Autobusová zastávka na návsi

 2. den  - trasa: Milovský rybník - Dráteničky - Podlesí - Buchtův kopec - Sněžné

Vyrážíme na celodenní výlet. Začínáme u rybníka Milovy, kam jsme se dopravili autobusem ze Sněžného. Auto si necháváme ve Sněžném na parkovišti u autobusové zastávky, bude se nám hodit na zpáteční cestu do Kadova.

 mapka (kuk sem)

                                                                                      Sněžné u zastávky autobusu                                             U Milovského rybníka

Autobus nás ze Sněžného dopravil k Milovskému rybníku za pouhých 10 minut ( snad to byly jen 2 zastávky). Zelenou turistickou značku jsme našli záhy, nasměrovali jsme se na Dráteničky a svižně kráčíme podél rybníka. Vykoupání se v tomto slunném letním dopoledni by jistě nebylo špatné, ale my s takovou variantou nepočítali, nevzali jsme si ani plavky ani deku, my šli přece na lesní túru ! Prošli jsme upravenou pobřežní promenádkou kolem Milovské restaurace, minuli jsme areál chatiček fy Siemens a konečně jsme byli v lese. Říkám konečně, neboť ostré slunce a začínající horko mi moc neprospívalo a udělalo se mi nějak mdlo. V lese nevolnost brzo ustoupila, stačí uvidět krásného hříbka a hned je mi hej :).

                                                                                     Milovský rybník

Cestou na Dráteničky nespěcháme, proč také - v lese je jako v parku, houby nás stále baví a ačkoli trasa vede do kopce, nijak mi to ani nevadí. Do mapy koukat moc nemusíme, držíme se zelené TZ a za rozcestím Dráteníčky se k ní připojuje ještě i červená TZ.  Tempo máme skutečně lážo-plážo, ale k cíli se blížíme. Nejdříve slyšíme hlasy s takovou tou ozvěnou, a to už víme, že se za chvíli objeví skály. A hle - mohutná Drátenická skála je před námi.

U Drátenické skály opouštíme zelenou TZ a jdeme dále po červené na Blatiny. To už máme les za  sebou, jdeme loukou dolů z kopců a kocháme se krásnými výhledy. Ani se nenadějeme a ocitáme se na asfaltové cyklostezce do Blatin.

Chceme se dostat do Podlesí, protože si jej pamatujeme z dřívější dovolené jako místo, které nás dost oslovilo a tak se sem chceme podívat znovu a navíc - mohli bychom si tady dát třeba oběd. V Blatinách opouštíme značenou turistickou trasu a jdeme polní cestou lemující tak trochu Ptačí potok. Cesta vyústila na silnici č. 354, kousek se vrátíme a napojíme se na silnici a žlutou TZ vedoucí do Podlesí. Jdeme mírně do kopce mezi loukami a poli, takže stínu je málo a polední slunce se do nás opírá festovně a cítím, jak mi pot kape z čela a funkční tričko ani nestačí pohlcovat pot. 

V Podlesí jsme se ale odměnili. Když jsme se blížili k restauraci, začali jsme pochybovat, zda-li jsme se nespletli, protože komplex, který zde vyrostl a ještě se dobudovává nám v ničem nepřipomínal bývalé místo. Když jsme došli ale až k restauraci a pohlédli do širého kraje, tak jsme věděli, že jsme správně. Vstoupili jsme dovnitř restaurace a byli jsme velmi mile překvapeni. Kdysi nám tu také bylo moc dobře, ale teď interier restaurace dostal nový kabát, je tu i velmi pěkný hotel. Poobědvali jsme skvěle, jídlo i obsluha výborná, odpočinuli jsme si a mohli jsme pokračovat. Vůbec jsme nelitovali, že jsme si sem do Podlesí tak trochu zašli :)

Cestou k Podlesí                                                                      Vstup do restaurace a hotelu v Podlesí                                  Restaurace Podlesí

Naše trasa vedla dál na Buchtův kopec, takže jsme se od Podlesí museli vrátit po žluté TZ zpět k silnici a pak jsme pokračovali dále stále po žluté TZ. K Buchtovu kopci se šlape zase pěkně lesem. Přiznám se, že jsem netušila, co na Buchtově kopci spatřím, očekávala jsem výhledy, jenže jsem se spletla. Buchtův kopec je důkladně zalesněný, muselo by se vyšplhat na strom nebo na věž radiolokační stanice. Důstojná, několikaposchoďová bílá budova je řádně oplocena a já zvědavec  pročítám zde všechny možné cedulky a nápisy. Kdo by čekal, že zde najde rekreační zařízení ŘLP ČR. A vypadá, že je dosti využívané, protože jsme venku na louce v lehátkách zahlédli odpočívající rekreanty. No super ubytování za lidovku cca 350 Kč/os a den.

Cesta po žluté TZ na Buchtův kopec                                                                                  stanice Řízení letového provozu ČR

Za Buchtovým kopcem najdeme červenou TZ a šupajdíme dolů ke Sněžnému nejdříve lesní stezkou a pak už mezi loukami a poli a před námi v kotlíku už poznáváme Sněžné s dominantou kostela sv Kříže

                                                                                  Po červené TZ z Buchtova kopce ke Sněžnému

Přicházíme k autobusové zastávce, kde máme auto a naší pozornost upoutala dřevěná nízká budova s nápisem Galerie Sněžné. Neváhali jsme a šli jsme galerii navštívit. Nutno říci - zajímavé exponáty i obrazy.


Parčík u autobusové zastávky ve Sněžném                                                         Galerie Sněžné

3.  den - okruh: Nové Město n/M, Vysočina Arena -Harusův kopec - Bílá skála - Černá skála

Poslední den věnujeme poznávání Novoměstska. Jako správní televizní sportovní fandové si  chceme "po svých" vyzkoušet část běžeckých, biatlonových či bikových tratí. S počasím si dnes nemusíme dělat starosti, je léto jak má být. Balíme (i houby) a  opouštíme pension v Kadově a jedeme do Vysočina Areny u  Nového Města na Moravě.

mapka (kuk sem)

Parkujeme ve sportovním  areálu a rozhlížíme se kolem dokola.  Z dřívější doby  si pamatujeme   Skihotel, svou siluetou nezapomenutelný. Ten je tady pořád, ale ostatní - je to tu úplně ale úplně jiné !

Míříme k biatlonové střelnici, na tréninky biatlonistů máme štěstí, v Hochfiltzenu jsme viděli v akci rakouské borce, tady trénují polští sportovci. S obavou postupujeme k tratím dál, co když teď všechny trasy pro veřejnost uzavřeli, jako je tomu v Hochfilzenu. Naše obavy se ale naštěstí nepotvrdily. Tady jsou všechny tratě zcela volně přístupné, paráda. 

Skihotel                                                                                                 Tribuna                                                                   Trať a střelnice

U stadionu si vybíráme cestu po modré TZ a šlapeme vzhůru k Harusovu kopci (741 m n.m) Mimochodem, značených tras je tu strašně moc, modrá, modrá naučná, červená naučná, do toho pak ještě to bikové značení, čert aby se v tom vyznal a vše sledoval.  My se řídili klasickou modrou a došli jsme tam, kam jsme chtěli.  Výšlap na Harusův kopec vede poměrně prudce nahoru, ale po ránu sil máme ještě dost. Ačkoli je u Harusova kopce označeno na mapě místo jako vyhlídkové, tak já žádnou velkou vyhlídku moc nezaznamenala. Asi jsme byli na opačné straně. No nic - nevadí. Cestou k rozcestníku Pod Harusovým kopcem bylo výhledů až až. 

K Harusovu kopci                                                           Chata a tel. vysílač na Harusově kopci                                             Polní cesta k Jiříkovicům

Za vyhlídkou jsme to střihli skrz pole a pokračovali po modré přerušované TZ. Tady jsme měli malinký problém, značku jsme ztratili. Věděli jsme, že musíme  přes Cihelský potok na druhou stranu údolí, ale co když bude potok hluboký a široký a mimo značenou stezku se nepřebrodíme? Šlapat zpět do kopce na otevřené, sluncem ozářené plošině by se mi teda vskutku nechtělo. Měli jsme štěstí, našli jsme lávku a dokonce v nějakém tom křoví pak i značku. Přešli jsme silnici a vstoupili do lesa a šplhali zase do kopce k Bílé skále. Tady jsem ztratila můj oblíbený červený kšiltík, zjistila jsem to, když jsme byli téměř na konci výstupu. Už jsem se s ním v duchu rozloučila, ale můj drahý choť se vrátil a hledal. To jsem fakt od něj nečekala, zase mě jednou pořádně překvapil. Našel ho, předal mi jej a dokonce mi ani nenadával. Co se to s ním jenom děje ???

Výhled na Bílou a Černou skálu                                                      Vyhlídkové místečko                                                  Kšiltík se našel

Pokračovali jsme lesem stále po modré TZ kolem Černé skály  a u rozcestníku Pod ochozou jsme zvolili zelenou TZ a po ní jsme došli až ke Koupališti. Tady jsem spatřila lavičky a vzhledem k tomu, že jsem toho měla v nohách už docela dost a skoro bych řekla - měla jsem toho plné zuby- plácla jsem sebou na první z nich a prohlásila, že tady musím dáchnout.

Po odpočinku to už bylo mnohem lepší a cestou ke Skihotelu jsem už zase rázovala jak za mlada. Navíc - vidina, že tam bude u jídla další odpočinek mě hnala dopředu ještě více. Oběd byl takový klasický, žádná kulinářská extravagance, ale chutnal a to bylo hlavní. 

Přírodní Koupaliště                                                                                          Blíží se cíl                                                  Skihotel - vstup

                                 

Naše třídenní putování Vysočinou bylo u konce. Hodně se nám tady líbilo. je tady vše, co běžný turista potřebuje. Kopce - tak akorát, lesy - nádherné a plné hub, louky - šťavnaté, plné lučního kvítí, výhledy a panoramata beroucí dech. Dostatek upravených turistických i bikových tras, pečlivě značených. Občerstvení na vysoké úrovni skoro na každém kroku. A lidé - velmi příjemní a turistům naklonění.

Příští léto si určitě musíme najít pár dní a pokračovat !